Aktuality > Expedice našich členů > Expedice "Calypso" 2015
 
 
 
 

Expedice "Calypso" 2015


(5.–13.6. 2015) PAVEL NOVOSÁD Kalypsó byla v řecké mytologii nymfa. Byla dcerou Atlantovou. Žila na ostrově Ógygii. Když na tento ostrov přibyl Odysseus, zadržovala jej Kalypsó u sebe sedm let a slibovala mu nesmrtelnost, pokud si ji vezme za ženu. Propustila jej teprve na přímý rozkaz Diův (- potud slovo wikipediové).
 A je to jasné, vinice (poznámka pro Jihomoraváky a Severočechy – myslím femininum slova viník :) ) je nalezena, tahle Kalypsó tedy za všechno může!
Co kdysi vedlo botaniky k nápadu nazvat drobnou, ale nádhernou orchidejku severských oblastí právě Calypso, opravdu netuším. Ale vzhledem k tomu, že všechny mýtické nymfy prý byly krásné ženské, tak vlastně – jak jinak?
Kdybychom viděli kalyps aspoň setinu toho počtu, co jich kvete na internetu… – říkal jsem si před odjezdem na výlet, pro který jsem si dovolil vypůjčit název.
Všichni víme, že orchideaklubácký našák dlouhodobě jen těžko přežívá bez některých k životu nepostradatelných nezbytností. Neustále na ně musí myslet, v noci se kvůli nim budí. Manželku (není-li také našačka) by prodal, jen aby je viděl! Epipogium. Comperia. Neottianthe. „Kočák“. „Atlantika“. Herminium. Hammarbya…Calypso. Calypso! Calypso‼
My hoši a holky, kteří jsme před několika málo lety neměli to štěstí zúčastnit se úspěšného výletu za kalypsem do Švédska, jsme sen, že někdy to krásné kvítečko uvidíme, snili samozřejmě také. Ale vždy se musí najít někdo, kdo nejen sní ale i koná. A našli se - Zdeněk a Honza.
 Takže v pátečním ránu 5. června, poté, co Honza přebalí zavazadla tak, aby i jeho dvoukilová Květena Skandinávie mohla letět s námi, se z ruzyňské runway odlepujeme směrem sice jižním, přesto k Helsinkám (krásný vyhlídkový let nad Prahou). Účastníci zájezdu: Zdeněk a Eva, Míla a Honza, Jindra, Jiří a Pavel. Ze zdravotních důvodů neúčastník, na kterého ale po celý čas myslíme: další Honza.
„V Helsinkách přistaneme jakoby před měsícem“, šlo by napsat – a autor textu přísahá, že píše střízlivý. V červnových Helsinkách totiž teprve rozkvétají šeříky a ani pojízdným cykloprodavačům zmrzliny kšefty zatím moc nefrčí. Je ale krásný a příjemný den se seversky mírným červnovým počasím a procházka Helsinkami během několikahodinového čekání na přestup do Rovaniemi je přímo balzám na duši. Míjíme mj. taneční vystoupení novozélandských Maorů; pokukuju po Jindrovi, jestli to s ním neškube – ale neškube, ani do rytmu ani jinak…
O hodinku dvě později pak lezeme z airbusu za polárním kruhem v Rovaniemi, tu je o chlup svěžeji, ale stále příjemně. Stěna letištní haly je zvenku ozdobena jakýmsi roštím sobího paroží, jsme fakt na severu. Nocujeme ve městě – a i o půlnoci je světlo jako u nás čtvrthodinku po západu slunka…

V sobotu 6. června přejíždíme do našeho base-campu asi o 200 km jihovýchodněji, cestou ještě nahlédneme hned u Rovaniemi na vesničku Santa Clause a také na vodopády Auttiköngäs a přilehlou, řidčeji či hustěji zalesněnou oblast stejnojmenné rezervace. Pochopitelně v lesích skenujeme podvědomě zem, není-li tu už náhodou… (Ani náhodou).
Na místo bydlení ve srubu u jezera Porontima (blízko městečka Ruka a nedaleko od Kuusami) dojedeme večer už za šera – navečer je totiž zataženo a trochu i prší. Srub je skvělý – a vytopený! (Podlahové vytápění, fakt dobré). Jezero je asi pět minut blízko a hoši, kteří si už na letišti v Helsinkách vybavili povolení k rybolovu, se těší na bohaté úlovky.

V neděli 7. června prší, že by soba nevyhnal… Takže den strávíme trajdáním s deštníky po nejbližším okolí a sledováním tenisového French Open v televizi, kde mužské finále hrají Novak Djokovič se Stanem Wawrinkou. Počasí je přes den setrvalé – a tu Paříž překvapivě vyhraje Wawrinka! K večeru chlapi uskuteční první rybolovný pokus – zatím bez úspěchu.
Jinak ovšem musíme strávit skutečnost, že tři dny výletu jsou za námi, a my jsme neviděli ani kvítko! – kromě blatouchů a jakési vycmrndlé fialky, ve které chlapi s pomocí Honzovy megabible odhalí druh Viola selkirkii… Posíláme SMSky Honzíkovi, který tu měl být s námi, místo toho dnes ale nastupuje do nemocnice…

V pondělí 8. června je celkem pěkně a my jedeme do Oulanky, konečně tam! Oulanka je bilatelární národní park, rozkládající se těsně pod polárním kruhem na území Finska a Ruské Karelie; ruská část je větší, ale v ní jsme nebyli. No a co byste řekli, že má tento národní park ve svém znaku? Ano, uhodli :) ), ve vstupním areálu (Visitors‘ Center) parku je po ránu liduprázdno, zatím zavřeno a nepříliš vlídně. Vybaveni informacemi od Aleše ladí Zdenek s Honzou GPSky – a po chvíli Zdenál máchne rukou zhruba k jihozápadu a řekne „Asi pět set metrů…“ Závodní skialpinista Jiří zapomene, že teď na nohách „skialpy“ nemá ani, že tu jaksi zrovna sníh není, a vyrazí závodním tempem. Zavěsím se za něj, ač se tak hned zkraje naše sedmičlenná parta roztrhne na dvě, posléze na tři skupiny… Spoléhám na to, že Jiří je vybaven šestým čuchem – tak snad to nebude špatný nápad, kontakt s kamarády jistí mobily. Ve světlém lese brodíme porostem rojovníků, „To je ten biotop“, mumlá Jiří, který už Calypso ve Švédsku našel… Biotop je, kalypsa zatím ne. Pak slezeme do jakési sníženiny, takové minirokličky uprostřed lesa. „Jsou tu cypripédia…“, hlásí Jiří zepředu – a pak – „Mám je‼“ – to snad není pravda… Ale jo, je to pravda. Vrhám se k zemi a fotím drobná, růžová, nezaměnitelná kvítečka. První fotky, jak se pak ukáže, jsou na smazání – ale od tohoto okamžiku už náš výlet je úspěšný, i kdybychom dál neviděli ani kopřivu. Uuufff…
 Ostatní dole u řeky najdou kalypsa také, dál už pokračujeme zase společně. Vystoupíme k „Alešově lokalitě“ výše ve svahu – a opět fotíme milión fotek… (kalyps tu je několik desítek).
Kolem řeky s pozoruhodnými peřejemi nacházíme kromě jednotlivých kalyps ještě další, většinou ještě nekvetoucí kytky – tři druhy hruštiček, dryádku osmiplátečnou, zimozelen severní, rojovník bahenní, šichu černou, ostružiník skalní, upolín evropský, devětsil chladnomilný, lomikámen sněžný, medvědici lékařskou, brusinky, kyhanku sivolistou, kapradiny, sleziníky a řadu dalších. Z orchidejí jsme narazili pouze na listové růžice střevíčníků (Cypripedium calceolus), prstnatců (pravděpodobně Dactylorhiza maculata) a smrkovníku plazivého (Goodyera repens). Popojdeme dál a pak znovu stoupáme od řeky do svahu – abychom našli úplně nejkrásnější lokalitu, kterou letos uvidíme. Místo je částečně ohrazené dřevěným plotem – Finové asi vědí proč. Kvetoucích kvítek je pár desítek, fotíme hlavně dvě krásné čtveřice, ale k zemi je „přilepeno“ mnoho listů dalších kalyps, které by laik jistě převálcoval, rozdupal…
Kalypso trošku připomíná kandík psí zub – nejen barvou, ale i svou výjimečností a také tím, že kromě něj zatím skoro nic jiného nekvete, aspoň pokud jde o nápadnější kvítka – blatouchy, zmíněná violka Selkirkova, tu a tam už začíná kvést i ostružiník moruška a upolíny.
Ostružiník morušku potkáme vlastně až ve druhé části dne, kdy po návratu k návštěvnickému centru projdeme několikakilometrový okruh opačným směrem, kde by měly být dvě mikrolokalitky kalypsa (jsou). Uprostřed lesa docela tenkých borovic se často objevují černé, ohořené pahýly. Musel tu být kdysi požár – a asi docela rozsáhlý. Po návratu k autům, docela utahaní, jdeme ještě s Jiřím a Jindrou zaměřit Jiřího ranní nález, o němž jsme (v Česku) dosud nic nevěděli – a přitom na místě objevíme plastové značky (takže Finové vědí :) ). Honzova Tullamore D.E.W. je pak hezkou oslavnou tečkou za krásným dnem.

 Úterý 9. června věnujeme pro změnu – kalypsům. Přes Juumu jedeme k okruhu Pieni Karhunkierros, který je částí 82 km dlouhé Medvědí stezky (Karhunkierros), procházející Oulankou; kousek této stezky jsme prošli už včera. Nacházíme kalypsa na místech, o nichž víme díky Aleši Knollovi, i na místech nových. Už včera jsme si všimli, že u míst, kde kvetou kalypsa, bývá dost lýkovců. Takže když u odbočující vlhké a stinné dolinky Jiří lýkovce zahlédne, hned zavětří: „Tady by mohly být…“ (A co byste řekli? Jsou tu!)
Okruh je kromě kvítek moc pěkný i krajinářsky, vidíme kaňon řeky, vodopády. Calyps není sice přemíra, ale roztroušeně se vyskytují leckde, na více místech. Ve srubu jsme večer dřív než včera i méně opotřebovaní. Moc krásný den.

Středa 10. 6. Poslední okruh, který chceme v Oulance projít, je Kanjonin kurkkaus („podívejte se do kaňonu“). Jedeme na sever, ne sice až k polárnímu kruhu, ale určitě nejseverněji z našich cest. K lokalitě, jejíž souřadnice máme, musíme jít několik kilometrů lesem, občas je túra zpestřena výhledy na řeku. Dřevěná „Brána do Laponska“ kdesi uvnitř lesa je oživení zatím celkem málo zajímavé vycházky. Fascinuje mě opět lesní chatka-útulek, jakých jsme tu na stezce Karhunkierros potkali víc – dřevěný srub s palandami, sporákem (plynová bomba), venkovním ohništěm a zásobou dřeva, zavěšená pila a sekyra (Fiskars samozřejmě) jen tak zaseknutá do špalku uprostřed liduprázdného lesa… Kalypsa ale na dotyčném místě bohužel nenajdeme. Vracíme se; přitom v závěru cesty máme na výběr – jít poslední 1,5 km stejně jako ráno nezajímavým lesem – nebo zvolit delší, asi čtyřkilometrovou variantu právě nad tím kaňonem, podle nějž se celý okruh jmenuje. S Jiřím, Evou a Zdeňkem volíme delší trasu, Jindra s Honzou a Mílou se vrátí stejnou cestou, sraz u aut, domluveni.
 Ještě než se to rozdvojí, máme možnost vylézt na jakousi vyhlídku nad řekou… Makáme s Jiřím do kopce po dřevěných schůdcích, konečně jsme nahoře, vyhlídku ale ani po několika stech metrů chůze v lese nevidíme. Vzdáme to – řeku v kaňonu stejně uvidíme i z naší plánované delší varianty návratu. Vracíme se, na vyhlídku chtějí jít ještě Honza s Mílou, než se vrátí kratší cestou k autu. „Ještě aby tak našli na té vyhlídce kalypsa…“, žertuju o kus dál… Cesta nad kaňonem je zajímavá, s pěknými výhledy – ale jen ani ne do poloviny. Zbylou (větší) část šlapeme opět obyčejným borovým lesem až k parkovišti.
Celý den bez toho, že bychom zahlédli aspoň jedno polosuché kalypso, to teda s Jirkou neustojíme… Nebe na severozápadě varovně temní – ale to je v pohodě, určitě kalypsa stihneme, od návštěvnického centra to byla možná čtvrthodinová vycházka… V odpoledním až podvečerním sluníčku zamykáme auto a jdeme na to, foťáky s sebou. Jenže s odstupem dvou dnů si poněkud popleteme trasu, takže místo drobného, možná kilometrového odskoku šlapeme túru minimálně čtyřkilometrovou, a to tempem, které se za vycházkové nedá označit ani v žertu. Sice díky tomu uvidíme dvě krásná jezera, která jsme v pondělí neviděli a u nichž kvete spousta ostružiníků morušek – ale na vytouženou lokalitku s dřevěným plotem dofuníme chrčící a s jazykem na vestě pod jiráskovsky temnou oblohou, z níž začíná vydatně lít… To jsme tedy poněkud prokoučovali… – stejně jako o něco později, už cestou zpět, možnost vyfotit po dešti nádhernou večerní scénu se svěže zlatozeleným lesem, zářivě stříbrnou, mokrou cestou, blyštící se ve večerním protislunci a stále temněfialovými až černými mraky nad tím… - na silnici, jíž tady, na severu Finska, dlouhé minuty neprojede vůbec nic, se na nás zničehonic nalepí těsně děsně spěchající auto a ani na přibrždění, natož pak zastavení si na té pololesní, mokré klouzačce netroufneme vůbec pomyslet… Doma pak vyprávěním pobavíme naše (takzvané) kamarády – vůbec se nezdá, že by nás litovali! Míla s Honzou došli k autu v pořádku – a perla na závěr: Na té vyhlídce nad řekou Míla fakt našla jediná dnešní kalypsa, pět kvítek! (Protože ji máme rádi, tak jí to fakt vůbec nezávidíme :) )
Později večer (vlastně o půlnoci) jdeme ještě ven poslouchat ptáky. Zdeněk s Evou včera či předevčírem slyšeli tetřevy a zdálky snad jednoho i viděli – ale po dnešním lijavci ptáci zřejmě na erotické hrátky nemají náladu a asi sedí doma u televize nebo co… I v půl jedné je venku světlo jako u nás půlhodinku po západu slunka…

Čtvrtek 11. 6. věnujeme národnímu parku Riisitunturi. Ten je sice jen několik málo desítek kilometrů od Oulanky, ale ráz krajiny je už docela jiný, výrazně severštější. Ve vyšších částech osamělé, nevysoké stromy, jinak keříky, rašelinová jezírka. A studený vítr, oblačná obloha. Výhled do kraje na kaluže, jezírka, jezera. Mnoho rašelinových jezírek, „houpací“ a čvachtající či rovnou haťové chodníky všude. Mokrá planina mezi zarostlými kopečky; prý ji ještě v roce 1960 využívali na (ostřicové) seno… – přitom nejbližší osada je 7-8 kilometrů odsud, za vršky!
Dnes už neodvodňovaná planina zvolna zarůstá břízkami a porost dnes požírá jen jeden jediný (bílý!) sob… Kalypsa v parku Riisitunturi vůbec nejsou. Dnes je neuvidíme ani v dešti – a Jiří jen těžce zápolí s abstinenčními příznaky. Být tu sám, válel by se už dávno opět v Oulance, na kartě o jednu dvě stovky fotek víc… S velkým úsilím ho přemlouvám, abychom tam jeli až zítra po ránu, bude tam jiné, snad lepší slunko, než jsme měli dosud… Místo toho fotíme večer soby na doskočišti skokanského můstku v zimním areálu u města Ruka. Večer chlapi zkoušejí (už podruhé) rybolov. Akce má obří úspěch – pokud tedy jde o zábavu okounějících nerybářů. Ryby, jestli tu tedy nějaké vůbec jsou, možná přihlížejí zpovzdálí – a smíchy se lámou taky. Do druhé půlky srubu dnes dorazí (očekávaní) sousedé. Jsou to Rusové z Murmansku, rodinka s dcerou. Tahají z auta tašky s nákupy; na dveřích černého terénního Mitsubishi krásnaja zvjózda i sérp i mólot‼ Týýý brďo… (S těmi se asi bavit nebudeme‼) Bojový plán na zítra – dosud neznámá lokalita poblíž ruské hranice. Na rozdíl od Oulanky, kam jsme šli vybaveni GPS souřadnicemi, o tomto místě nevíme vůbec nic – jen, že se jedná o jakýsi les („naturová“ lokalita) v severozápadním cípu kraje Severní Pohjanmaa, téměř u ruské hranice, v níž se snad vyskytují mj. i kalypsa… S Jiřím chceme před tím ještě jednou zajet na Oulanku. Musíme zajet rozloučit se na Oulanku! „Kdy vstaneme?“ „V půl osmé? – nebudeme se honit…“ Hm, tak jo.

 V pátek 12. 6. v 5:10 náhodou ani jeden z nás nespí, slunko venku samozřejmě peče už dvě hodiny. „Tak – za hodinu?“, zeptá se Jiří. Dobře, posunuju budík z půl osmé na čtvrt na sedm. O dvacet minut později už ovšem sedíme v autě! A hodinu poté, co jsem posunoval budík, se už válíme v hlíně u našich milovaných kvítek. Ranní slunko byl dobrý nápad, musím se pochválit. Užijeme si dosytosti, vracíme se. Ospalci ve srubu teprve vstávají, o výlet na neznámou lokalitu tedy nepřijdeme, vyjíždíme všichni spolu. O několik desítek kilometrů východněji vylezeme kdesi v lese na silnici, Rusko nedaleko. Je tu sníženina, teče jí potůček, i nepatrný chodníček kolem něj lesem jde – zkusíme štěstí. Dojdeme podél potůčku až k řece – nenajdeme nic. Všude vysoký mech a rojovníky, to není to pravé… Už mám naučené, že by to chtělo plácek s normální trávou, sice vlhký a polostinný – ale ne tenhle vysoký, bořící se rojovníkový a mechový porost. Zkusíme jiný svah – také nic. Eva aspoň vyplašila obřího tetřeva, který se před ní odlepil od země a nad Jiřího hlavou neslyšně přeletěl pryč, vyfotit ho však nestihl nikdo. Poslední pokus o kalypsa podnikneme ještě na druhém břehu potůčku – a výsledek je přímo hollywoodský! Kdo jiný než náčelník a objevitel lokality na internetu Zdeněk by měl kvítka najít? Opravdu po chvíli nalezl loučku se 17 kvetoucími kalypsy, úžasná tečka na závěr! Z orchidejového programu to pro letošek bude vše, aspoň tedy ve Finsku. S Jiřím jsme sice ještě uvažovali o návštěvě asi 3 km vzdáleného výrazného vršku, kolem něhož jsme v předchozích dnech vždy projížděli – a případně i o hřbítku kopečků směrem k Ruce. Ale mně se už nikam nechce… I Zdeněk prohlásí, že ani ostatní už dnes nepůjdou nikam… „Kdy vyrazíme?“ zeptá se ovšem nezničitelný Jiří nekompromisně… „Radši rovnou…“ beru rezignovaně batoh. Kopeček je jen asi 3 km daleko od našeho bydlení a jmenuje se Konttainen. Je vysoký jen 438 m; z okolní roviny ovšem trčí nepřehlédnutelně. Až nahoru vedou krásné, dřevěné schůdky – a kopec je – mramorový!, nezvyklé v těch zdejších žulách či rulách. Je parádní, bylo by to luxusní místečko pro bivak na západ/východ slunce… – být tu ještě den, udělal bych to! (Ale dnes o půlnoci už mizíme…) Na vápenci by asi i něco zajímavějšího kvetlo… – ale jsme tu příliš brzy. Kopec byl opravdu pěkný, nakonec jsem rád, že jsme sem (díky Jiřímu) zajeli. Přesto se těším, že teď už pojedeme domů a trochu se vyspíme před noční cestou – jenže Jiří chce jít ještě na ten hřeben, mířící k Ruce. Tak tedy jdeme a začátek je docela slibný, vidíme do kraje na spousty jezer, já najdu listové růžice nějakých ještě nekvetoucích prstnatců, zřejmě Dactylorhiza maculata – dál je ale hřeben zarostlý lesem, vracíme se. Doma ostatní chrní, je cca půl šesté večer a kolem půlnoci musíme odjet. Dám sprchu, zalezu a těším se na spánek – za hodinu se ovšem ostatní vyhrabou a začnou balit – víc než pět hodin před plánovaným odjezdem! Čas ale nakonec docela uteče, balíme, vaříme, jíme… Sousedům Rusům přijela další společnost a všichni se s velkým rybářským vybavením odebrali k jezeru; prý přijeli cíleně na ryby. Snad tři hodiny se nevraceli. Čekám, že donesou tašky plné ryb – ale vrátili se s prázdnou! Ač jsme přísahali, že s „okupanty“ neutrousíme slovo, chvíli na verandě rozmlouváme… Říkají, že i u nich je to letos stejné – rybolovy s nulovým výsledkem, nevědí proč. Před půlnocí vyrážíme k Rovaniemi, po půl třetí jsme u letiště. Až teď vidím, že „houští“ sobího paroží nad vchodem haly tvoří nápis „ROVANIEMI“… Po desáté v sobotu dopoledne sedáme (opět po mezipřistání v Helsinkách) v Praze, loučíme se… „Expedice Calypso“ se fantasticky vydařila, několikaletý sen se vyplnil.
 
 
Orchidea klub Brno