Aktuality > Expedice našich členů > Neznámá Asturie 2013
 
 
 
 

Neznámá Asturie 2013


JINDŘICH ŠMITÁK, PETR BATOUŠEK


Španělsko se stejně jako řada jiných zemí jižní Evropy stalo oblíbenou dovolenkovou destinací Čechů a to ať těch, kteří vyznávají plážovou kulturu, nebo těch ostatních, kteří sem jezdí za poznáním jiné kultury, památek přírody atd., což snad kromě té přírody nabízí řada našich cestovních kanceláří. Kroky většiny českých turistů směřují na východní či jižní pobřeží Španělska s přilehlými ostrovy Baleárami, hlavně za koupáním, případně do vnitrozemí za památkami. Méně často jsou to poutní výpravy a putování do severozápadního cípu Pyrenejského poloostrova do Santiago de Compostela a patrně nejmenší počet se soustřeďuje na turistiku v různých horských oblastech, na něž je Španělsko bohaté a co do přírodních rozmanitostí a krás velmi pestré a nádherné. Naše čtyřčlenná skupina zvolila k návštěvě tu čtvrtou možnost – přírodu, avšak bez zajištění cestovkou, do méně známé oblasti na severu země, nevelké provincie Asturské knížectví, při pobřeží Biskajského zálivu.

Ač jsme všichni členové Orchidea klubu, také však amatérští botanici, nebyly prvotním zájmem naší výpravy pouze orchideje, ale méně atraktivní, avšak co do druhů velmi početný rostlinný rod ostřic (Carex), což se zrodilo v hlavě jednoho z nás, který se tímto rodem hlouběji zabývá. Orchideje se však staly rovněž nedílnou součástí našich příprav, i když jsme nemohli očekávat takové bohatství druhů jako ve středomořských oblastech, např. v Andalusii. Rovněž zvolený termín expedice – konec června, nebyl již pro průzkum orchideoflóry nejoptimálnější a směřoval spíše k hledání vzácných a endemických ostřic. Kdybychom však žádné orchideje na naší týdenní cestě Španělskem nenalezli, nevznikla by ani tato vzpomínka pro tento čistě orchidejářský zpravodaj.

Náš itinerář měl klasický postup, jak bývá při podobných výpravách zvykem: přílet na letiště v Madridu, zapůjčení předem objednaného auta a výjezd k severu země, bez podstatného zdržení v chaosu hlavního města. Po vyřízení potřebných formalit vyjíždíme v poledne 22. června z Madridu na 500 km dlouhou trasu rozlehlými pláněmi centrálního Španělska, v tomto letním období místy již se značně pokročilou a zažloutlou vegetací. Cílem bylo Oviedo, správní středisko a hlavní město Asturie, ležící ve vnitrozemí provincie, asi 30 km od pobřeží Atlantiku.

Jen stručně pár slov k historii Asturie: osídlení této oblasti sahá hluboko do prehistorie, čehož jsou dokladem dolmeny a jeskynní malby. Ve starověku byla i přes svou obtížnou přístupnost dobyta Římany, které vystřídali Vizigóti a byli to právě Vizigóti, kteří uchránili své panství před invazí muslimů. V legendární bitvě u Covadongy v roce 722 porazilo křesťanské vojsko pod vedením Dona Pelaya Maury a Asturie byla prohlášena královstvím. Don Pelayo se stal prvním asturským králem. V 10. století asturský královský dvůr přesídlil z Ovieda, jehož význam postupně zanikal, do Leónu a vzniká království Leónské a po spojení s Kastilií v 11. stol. království Kastilsko-Leónské. Významným počinem v historii Asturie bylo vyhlášení Asturského knížectví Jindřichem III. Kastilským v roce 1388, které existuje dodnes a ustanovení tzv. Principado. Titul Princípe de Asturias (Princ Asturský) náleží až dodnes následníkovi krále. V pozdějších stoletích již Asturie do španělských dějin výrazně nezasáhla, pouze v 19. stol. se stala hlavní baštou odporu proti Napoleonovi.

Dlouhou trasu z Madridu do Ovieda jsme si zpestřili jedinou plánovanou zastávkou asi 140 km severně od Madridu za obcí Cantalejo v provincii Segovia, v rovinatém území vysychavých slatinných luk na píscích mezi borovými lesy Pinus pinaster, v okolí přírodní rezervace Laguna Navahornos. Zde byla hlavním cílem „vlajková kytka“ naší expedice, endemická ostřice Carex lanzii. Než jsme ji asi za půl hodiny našli, obdivovali jsme nemírnou pestrost rozkvetlých luk s dominujícím kosatcem Iris xiphium a početnou populací orchidejí – právě rozkvétajícího vstavače štěničného Anacamptis coriophora a tořiče Ophrys sphegodes subsp. castellana. Ten byl jedním ze tří druhů tořičů, které jsme za celý týden viděli, neboť severní polovina Španělska není tak bohatá na zástupce rodu Ophrys, jako jižní polovina a středomořská oblast, kam se za nimi speciálně jezdí. Skutečnost, že tento tořič ještě kvetl, byla dána nadmořskou výškou, neboť rovinatá krajina v okolí Cantalejo je vlastně náhorní rovinou ve výšce 885 m n. m.

K večeru jsme přijeli do hlavního města, univerzitního Ovieda, které je s 226 tisíci obyvateli druhým největším městem Asturie po Gijónu (278 tis. obyvatel). Zde nás čekal místní profesionální botanik z botanické zahrady v Gijónu, Luis Carlón Ruiz, který nás dva dny doprovázel po zajímavých biotopech v horách i pobřežních oblastech Biskajského zálivu a díky němuž jsme spatřili mnoho asturských i iberských endemických rostlinných druhů.

Nejvíce času jsme věnovali horám, neboť Asturie je z 90 % horská oblast, jíž kromě nížinného pobřežního pásu prochází horské pásmo Kantaberského pohoří (Cordillera Cantabrica), které ve vzdálenosti průměrně 20 km od pobřeží Biskajského zálivu, se v délce 500 km táhne téměř celým severním Španělskem. Je složeno z několika drobnějších pohoří, jimž vévodí vápencový masiv Picos de Europa, rozkládající se na území tří autonomních oblastí – Asturie, Kantábrie a Kastilie-León. Přes 200 vrcholů tohoto pohoří dosahuje nadmořských výšek nad 2000 m. Nejvyšší horou je Torre de Cerredo (2648 m). Picos de Europa byl prvním španělským národním parkem již od počátku 20. století a od roku 2003 je i biosférickou rezervací UNESCO. Nádherné pohoří vzdálené od turistického ruchu se spoustou překrásných scenérií a samozřejmě i kytek, bylo naším cílem v rámci časově omezených možností s plánem návštěvy několika vytipovaných lokalit. Zhruba polovinu toho, co nám bylo dopřáno navštívit, jsme absolvovali s naším průvodcem Luisem, znalcem místního terénu i flóry, zbytek jsme pak objevovali sami. V rámci Kantaberského pohoří jsme se pohybovali ve třech na sebe navazujících oblastech – přírodním parku Somiedo a národních parcích Covadonga a Picos de Europa. V každém z těchto celků byla hlavní motivací nějaká lokalita endemických ostřic a v souvislosti s tím i orchideje a další endemické horské druhy rostlin. Nebudu vypisovat jednotlivé lokality, pouze druhy vstavačovitých, které jsme registrovali: na 21 navštívených lokalitách to bylo celkem 22 druhů orchidejí, většinou druhů, které běžněji potkáváme i u nás a na zahraničních cestách. Pouze o dvou lze říci, že byly pro nás nové – Ophrys sphegodes subsp. castellana ve středním Španělsku a Dactylorhiza maculata subsp. ericetorum na pobřežních vřesovištích, oba pouze na jedné lokalitě. Z nejčastěji nacházených to byly Dactylorhiza maculata subsp. maculata a Gymnadenia conopsea (obě na šesti lokalitách), pak Dactylorhiza incarnata, Orchis ustulata a Anacamptis morio na třech lokalitách, Anacamptis pyramidalis, Ophrys apifera, Orchis anthropohora, Orchis mascula subsp. mascula a Serapias lingua – na dvou lokalitách a po jedné nalezené lokalitě měly ostatní orchideje – Himantoglossum robertianum, Cephalanthera longifolia, Coeloglossum viride, Dactylorhiza elata, Dactylorhiza majalis, Dactylorhiza maculata subsp. ericetorum, Dactylorhiza sambucina, Ophrys sphegodes subsp. castelana, Ophrys scolopax, Anacamptis coriophora, Platanthera bifolia, Serapias cordigera a Serapias parviflora. Kdybychom vyhledávali orchideje cíleně, jistě bychom jich nalezli více. Jediným neúspěchem v orchideoflóře, který se nám nalézt nepodařilo, byl endemický druh temnohlávku – Nigritella gabasiana (uváděný některými autory jako subsp. od N. rhelicani) na vysokohorských loukách Somieda, na jehož lokalitu jsme měli dokonce souřadnice. Ten sice měl v tomto období již kvést, vloni však byl ještě pod dvaceticentimetrovou vrstvou sněhu, stejně jako vysokohorský druh ostřice, endemické Carex furva, na stejné lokalitě, obě byly tedy nezjistitelné. Všechny ostatní vytipované druhy se však podařilo nalézt. Celkově lze říci, že „úroda“ ostřic byla poněkud vyšší než orchidejí a kromě četných druhů, které rostou i u nás, byť některé velmi vzácně, jsme jich nalezli asi tři desítky. Za zmínku stojí aspoň těch 9 endemitů, pro pár kolegů, které to zajímá: endemity čistě španělské - Carex lainzii, C. durieui, C. asturica, C. paniculata subsp. lusitanica, C. elata subsp. reuteriana, C. ferruginea subsp. caudata a subendemity s výskytem na Iberském poloostrově, západním Středomoří a v severní Africe - C. depressa subsp. depressa, C. mairei a C. binervis. Z ostatních druhů rostlin budu jmenovat zase jen těch několik zajímavých endemitů a to jak asturských, tak i iberských, neboť předpokládám, že už je „naživo“ asi vícekrát nespatřím. Většinou to byly horské druhy vápencových skal a skalních štěrbin, ale i horských luk, vřesovišť a mokřadů – drobný velkokvětý zvonek Campanula arvatica, malé polštářkovité zeměžluče Centaurium somedanum a C. sciloides, bílou trsovitou silenku Petrocopsis pyrenaica, hvozdík Dianthus langeanus, bíle kvetoucí mochnu Potentilla montana, kručinku španělskou Genista hispanica, vítod Polygala edmundii, mákovitý, žlutě kvetoucí Meconopsis cantabrica, tučnici velkokvětou Pinguicula grandiflora, žlutý hledík Antirrhinum braunblanqueti, hledíček Chaenorhinum origanifolium, vřesovcovitý keřík Daboecia cantabrica, všivec Pedicularis mixta, modrou brutnákovitou Glandora prostrata, bělozářce podobnou Simethis mattiazzi, velkokvětou violku Viola cornuta a řadu dalších, které by stejně jako ostřice, pravověrné orchidejáře příliš neoslovily.

Byla to hezká expedice, jako vždy plná zážitků a nových poznání. Pominul jsem jen několik památek, středověkých měst, vesnic a sakrálních staveb, které celý výlet kulturně zpestřily, to však nebylo hlavním tématem naší cesty, ani této vzpomínky. Velmi příjemná na Asturii je i skutečnost, že díky většímu množství srážek od Atlantiku je to zelená a kvetoucí země i v parném létě, na rozdíl od centrálního Španělska, které bývá již od června vyprahlé a zežloutlé. Pozitivní na této cestě bylo i to, že jsme se domů vrátili s poměrně čistými hlavami a urovnanými myšlenkami, bez zmatků z množství tořičových forem, variet, subspecií a kříženců, jak tomu bývá obvykle po návratu z jiných míst Mediteránu, jako například z italského Gargána nebo Řecka.

Asturii a Kantaberské pohoří, konkrétně Picos de Europa, můžeme tedy každému, kdo nehledá jen rekreaci u moře, vřele doporučit.

 
 
Orchidea klub Brno