Aktuality > Expedice našich členů > Portugalsko 2000
 
 
 
 

Portugalsko 2000

KDE ZEMĚ KONČÍ, MOŘE ZAČÍNÁ A KVETOU ORCHIDEJE

Matilda Jatiová

Stalo se téměř běžnou zvyklostí, že členové Orchidea klubu Brno každým rokem vyjíždějí do různých částí Evropy poznávat a mapovat vstavačovité. Jaro 2000 nastartovalo jednu z takovýchto cest k nejzápadnější výspě Evropy, omývané vodami Atlantiku - mysu Cabo da Roca v Portugalsku, za poznáním zdejší orchideoflóry.
S prvními minutami nového dne – 29. března 2000 opouštěla skupinka čtyř brňáků Lisabonské letiště ve vypůjčeném autě Opel Corsa, vstříc dobrodružstvím, která je měla čekat během nastávajících sedmi dní v Algarve, nejjižnější provincii Portugalska a ráji portugalských orchidejí.
Portugalsko zaujímá přibližně 15 % Iberského poloostrova při jeho západním pobřeží Atlantiku. Severní část země je hornatá s výjimkou úzkého pruhu při pobřeží. Jižní polovinu, zhruba od Leiry, tvoří pobřežní nížiny s ojedinělými menšími pohořími typu Serra de Sintra a Serra de Sao nebo Mamede a Serra de Monchique v Algarve.
Území, které jsme navštívili patří dvěma geografickým regionům. Větší část od Leiry po Algarve zaujímá Portugalský přímořský region a na jihu země je to samostatný geograficko-geomorfologický celek Algarve. Geologicky nejpestřejší stavbu má však území v okolí Lisabonu, kde jsou oblasti s recentní seismickou činností, dále jsou to mořské útesy a pobřežní planiny s mladými čtvrtohorními sedimenty. Největší část pokrývá hercynský masív tvořený starými iberskými horninami. Nejpřitažlivější z floristického hlediska je ovšem vápencová pobřežní zóna Estremadury a Algarve. V malém a mladém pohoří Serra de Monchique v Algarve zvýrazňují geologickou rozmanitost ještě drobné sopečné útvary.
Na bohatství zdejší flóry se výrazně podílí i podnebí. Prakticky celá jižní polovina země má průměrnou lednovou teplotu 12 °C a v červenci 24 °C. Průměrný úhrn srážek v lednu se pohybuje mezi 50 až 100 mm, zatím co v červenci je to pouhých 10 mm. Většina dešťů spadne v zimě, kdy západní větry vanoucí z Atlantiku přinášejí chladné a vlhké počasí. Jižní a západní pobřeží je v létě horké a suché neboť je ovlivňuje azorský systém vysokého tlaku nad Atlantikem. Atlantské pobřeží jižního Portugalska je tedy jedinou částí poloostrova s opravdu středomořským klimatem suchého, horkého léta a mírné, vlhké zimy. Typické mediteránní klima se projevuje především na složení lesů. Dominantní jsou porosty korkových dubů (Quercus suber), hlavně v provincii Alentejo, které se ve fragmentech objevují ještě i v Estremaduře a Algarve. Doprovodnými dřevinami jsou obvykle neopadavý dub Quercus ilex, pistácie, (Pistacia lentiscus) a planika (Arbutus unedo) mnohdy s hustým podrostem různých druhů cistů (Cistus salvifolius, C. ladanifer, C. albidus, C. monspeliensis).
Botanicky nejbohatší a pro nás tedy nejpřitažlivější je oblast Algarve, rozprostírající se zhruba od města Faro po mys Cabo de Sao Vicente. Je to slunný, teplý a suchý kraj kolem moře se silnými jihozápadními větry a mnoha geologickými zvláštnostmi, k nimž například patří rozsáhlé triasové a jurské skalní útvary, písečné pobřeží s lagu-nami a mořskými příboji silně erodované a do neobvyklých tvarů modelované dolomitické útesy, dosahující výšky až 80 m. Stromy zde chybí nebo jsou vlivem nárazových větrů tvarovány do zakrslých vlajkových forem (ponejvíce borovice Pinus pinaster a P. pinea). Většinou je však toto území porostlé keříčkovou vegetací reprezentovanou několika druhy vřesovců, vřesem obecným, hlodášem, kručinkami, jalovci, jasmínem a cisty. Z bylin jsou pro oblast Algare charakteristické Phlomis herbaventi, Lavandula stoechas, Lavandula officinalis, Erysimum grandiflorum, Asparagus officinalis, Scilla peruviana, Paeonia broteroi, Ferula communis, Phagnalon rupestre, Pallenis spinosa, Psoralea bituminosa, Helichrisum rupestre, Arisarum vulgare, Echinops strigosus, Antirrhinum majus.. Pod keři cistů se velmi často objevuje parazitický Cytinus hypocistis a ve štěrbinách vápencových skal drobná kapradinka Cheilanthes marantae.
Dominantou zdejší krajiny je kopcovitý útvar Rocha da Pena, tvořený tvrdými horninami v délce 2 km a výšce 50 m, z jehož hřebene jsou nezapomenutelné výhledy do okolní zvlněné krajiny Algarve. Území napříč protíná neolitický val, dlouhý zhruba 1 km, který sestává z mořem opracovaných valounů. Flóra je velmi pestrá a proměnlivá, náležející formaci "barrocal". Roste zde kolem 30 endemických druhů rostlin. Z nejvýznamnějších je to žlutě kvetoucí sápa Phlomis lychnitis, kterou jsme zastihli v plném rozvoji. Významným endemitem je i drobná, modře kvetoucí Bellevalia hackelii, nebo žlutý kosatec Iris lusitanica s dlouhými, podélně složenými, trávovitými listy. Vyprahlá krajina je mimo jiné i domovem jediné planě rostoucí palmy Chamaerops humilis na iberském poloostrově. Na úpatí hory rostou olivovníky, časté jsou citrusové háje a fíkovníkové sady. Všudypřítomné jsou prastaré a bizarní stromy rohovníků (Ceratonia siliqua), jejichž luskovité plody mají exotickou chuť a u nás se prodávají pod názvem "svatojánské chlebíčky". Jejich tvrdých semen se v minulosti užívalo ve zlatnictví jako karátového vážidla.
Mezi městy Setúbal a Sesimbra, jižně od Lisabonu jsme navštívili přírodní park Arrábida v pohoří Serra da Arrábida s max. nadmořskou výškou 500 m. Jeho geologické podloží tvoří vápence, vápnité pískovce a pobřežní naplavené písky. Serra da Arrábida se táhne téměř 55 km podél pobřeží Atlantiku, modelovaného větrnou a vodní erozí. Vyznačuje se tedy četnými skalisky s hlubokými erozními rýhami a škrapy, vyplněnými červenou zeminou “terra rosa”. Hlavní vegetační složku na nich tvoří rozsáhlé a druhově velmi bohaté cistové makchie se zastoupením dalších, již výše uvedených druhů. V rozvolněných porostech křovin jsme se setkávali např. s druhy Linaria viscosa, Allium roseum, Anchusa undulata, Asphodelus aestivus, Silene nicaeensis, Gladiolus illyricus, Gladiolus italicus, Iris xiphium, Iris lusitanica, Gynandiris sisyrinchium, Anthylis tetraphylla, Anthylis vulneraria nebo Tetragonolobus purpureus.
Nad jižní částí města Sintra, v malém pohoří Serra de Sintra, dominují dva žulorulové vrcholy, s rozsáhlou balvanitou sutí na S svazích i při jejich úpatí. Na jednom z vrcholů je umístěn národní palác Pena z 15.–19. stol. (Palacio Nacional da Pena) a na druhém maurská pevnost Castelo dos Mouros z 12. stol. Oba vrcholy tvoří jádrové území přírodního parku Sintra – Cascais, který podléhá úmluvě o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví (Convention of the World Cultural and Natural Heritage - OSN, UNESCO). Území parku tvoří 500–700 let starý porost, působící na návštěvníky tajemným až magickým dojmem. Hlavní složkou porostu jsou staleté tisy, borovice a eukalypty, dosahující ve zdejších zcela specifických ekologických podmínkách neobvyklých výšek i tloušťkových dimenzí. V jejich podrostu, ale především v jejich okrajových partiích se daří endemickému vavřínu Laurocerasus lusitanica. Místy tvoří často větší porosty velkokvětý barvínek Vinca major. Na sever od pohoří Serra de Sintra se nachází už jen mírně zvlněná pahorkatina, která směrem k pobřeží přechází v rovinu s půdami ponejvíce typu terra rosa na vápnitém podloží a s hojným výskytem orchidejí (obdobně, jak tomu je na jihu v Algarve – zemi zářícího slunce)

 
 
Orchidea klub Brno