Aktuality > Expedice našich členů > Rakousko - Za nigritellami do vápencových Alp
 
 
 
 

Rakousko - Za nigritellami do vápencových Alp

Pavel Novosád

„Nazdar kamaráde! Ve čtvrtek večer vyrážím s Jirkou Janovským na Totes Gebirge a do Dolomit na nějaké další Nigritelly a další kytky a zážitky. Při letošním posledním výpadu do Alp to bylo bezva, a tak jsem si vzpomněl na dalšího kamaráda z Valašska, jestli je volný a při chuti. Je to kvaltovka, ale při našich akcích to ani jinak nabývá. Kdybys měl zájem, tak se ozvi mně nebo Jirkovi.....Ahoj Ruda“.

Vychutnával jsem ještě své dojmy a zážitky z jen několik dní starého výletu do sněhu a ledu orchidejíprostých čtyřtisícových Alp, když dorazil mail od Toho_Jenž_Léčí_Zvěř.
Potřebujeme doobsadit auto, čtu mezi řádky – ale jak jinak, samozřejmě – a je skvělé, že si chlapi vzpomněli. Letos jsem totiž nebyl na zatím žádné orchidejářské akci, poprvé za sedm let!, no hrůza. Jedu, Rudo!, těším sa jak malý ogar, odepisuji promptně.
V den narozenin Karla Gotta a výročí pádu Bastily tedy vyrážíme pozdě večer z Prahy ve složení Jirka Janovský (velitel akce a hlavní pilot), Ruda Dundr (hlavní ideolog, teoretik, bavič, záložní pilot a dodavatel okurek, skvělých mimochodem!) a já (příležitostný fotoreportér, nutná zátěž – v případě dramatické ztráty výšky letu ihned vyhodit).
Velmi časně nad ránem 15. 7. jsme v Totes Gebirge na rozsáhlém parkovišti pod horou Traweng (1981 m n. m.), cca půl kilometru od horní stanice lanovky z Tauplitz. (Užitečná informace – pod stříškou zahrádky restaurace u parkoviště lze dospat, nevadí-li vám zářivka.)
Ráno nikde žádný Traweng neexistuje, jen mlha a mžení, Jiří přesto velí do té mlhy vyrazit. Výstup na kopec je drobet nepohodlný, zvláště za mokra. (Užitečná informace – bez pohor sem radši nelezte.) Mžení pomalu ustává – a přechází v deštík s nárazy větru. Ke všemu nás poměrně záhy nemile překvapí naprosto odkvetlé a suché nigritelly (N. rubra), které podle loňských zkušeností měly být právě v optimu.
Zdá se, že náš výlet proběhne podle známého schématu „Nu což – žádná kvítka sice neuvidíme, ale zato aspoň pořádně zmokneme a promrzneme a bude nás to stát peníze a čas“.
S tímto pocitem dorazíme až k vrcholovému kříži – a tam, doslova na samotné hraně srázu, kolmo padajícího do hlubin mlhy pod námi, chlapi objeví jeden kvetoucí exemplář Nigritella widderi!, první kvetoucí nigritellu dnes. Fotíme s nasazením pláštěnek i životů – zejména Rudův akrobatický výkon nad propastí, kdy oběma rukama drží foťák a jednou nohou Jirkův deštník jako závětří, je obdivuhodný.
Osud nám ve finále ukáže příznivější tvář – na vrcholových loučkách hoši najdou i několik ještě slušně kvetoucích skvostů Nigritella archiducis-joannis, zdejšího endemitu, kvůli němuž jsme na Traweng samozřejmě jeli. Krásné kvítečko! Odborníci tvrdí, že barva není rozhodující – my laici máme pocit, že krásněji růžová nigritella neexistuje.
Ráno 16. 7. jsme už v Dolomitech a lanovkami ze Seisu (Siusi) vyjíždíme do výše 2119 m na Puflatsch, vyvýšeninu v severozápadní části Seiser Alm. Zpáteční lístek vyjde na celkem 21 euro – a stojí za to jej opravdu koupit.
Seiser Alm (či Alpe di Siusi) je rozlohou cca 50 km2 údajně největší alpská louka-pastvina, ze severu ohraničená údolím Val Gardena, z východu skupinou Sassolungo (Langkofel), na západě a jihozápadě skupinami Schlern a Catinaccio (Rosengarten). Poetické časy, kdy se zde pouze pásl dobytek, už odvál čas a zvláště okolí Seisu je snad až příliš přeplácané hotely a lanovkami. Ale vlastní zkušenost z „partyzánského“ stanování ve východní části louky před léty mi dává vzpomenout na krásná rána i večery v záplavě pětiprstek, běloprstek a dalších milých společníků.
Naším cílem není vrcholek Puflatsch, ale jen blízké okolí horní stanice lanovky, kde mají kvést různě netradičně zbarvené exempláře Nigritella rhellicani. Podle popisu začíná lokalita v přírodním amfiteátru, který je hned u stanice, a pokračuje loukami k severu. Zejména sníme o nálezu zcela žlutých nigritell, jejichž fotografie odsud najdete třeba „v Baumannovi“.
Sen se splní zčásti – nigritell najdeme dost, nevadí jim ani hromada hnoje, kterou italští milovníci orchidejí umístili rovnou k turistickému chodníku, Ruda tu objeví krásnou „položlutou“ nigritellu. Ale Jirkovo toužebné volání „Já chci ganz gelb!“ zůstane nevyslyšeno. I tak zde strávíme celý, krásný půlden; kromě nigritell tady mají mnoho jiného kvítí, milé hořečky Gentiana nivalis třeba (slovo „hořečky“ tu míním jen jako zdrobnělinu slova „hořec“; nechám na každém, je-li pro něj stravitelnější Gentiana či Gentianella).
Odpoledne ujíždíme k Brentě; svět se mžikem promění a Středomoří je najednou tady, ač jinak ještě daleko. Pod Bolzanem chlapi velí „za jízdy vpravo hleď!“ – někde ve viničných svazích tam sedí městečko Tramin. V příjemném kempu v Pinzolu pod Madonnou di Campiglio se po dvou dnech nouzového bydlení i hygieny proměníme opět v lidi.
17. 7. jedeme lanovkou z Madonny na Passo Grosté. Zde by (prakticky opět hned u lanovky, jak milé) měla být k nalezení Nigritella buschmanniae (či Nigritella rubra ssp. buschmanniae, chcete-li), růžový endemit pohoří Brenta. Já navíc doufám, že po letech opět zahlédnu nedalekou Cimu Grosté – ale marně, mlha je opět hustá, ač jí později slunce přece jen aspoň od východu prorazí.
„Buschmanky“ objeví Jiří pět minut po příchodu – ale ony už, holky, mají pět minut po dvanácté. Kvete už jen s bídou horní polovina květenství. Letos si nějak pospíšily, podobně jako „archiducisky“ na Trawengu… Pátráme ve strmé stráni pod vysílačem, neboť to je ta lokalita, marně. Aspoň dva kvetoucí kousky Nigritella austriaca dojem vylepšují.
Jiří, nezlomný ve své víře, jde posléze ještě o několik desítek metrů dál turistickým chodníkem – a najednou vydá vítězný ryk, jaký tady nezněl určitě ani za bojů první světové války! (možná ani nemohl – bojovalo se na Brentě vůbec?) Kousek pod chodníkem růžově září krásně macatá nigritella našeho vytouženého druhu, akce je zachráněna.
Odpoledne se vracíme, přejedeme Passo del Brennero, „Autostrada“ se mění v „Autobahn“. Posloucháme CD – co asi tak mohou poslouchat tři chlapi v autě? Ano správně! – jsou to Toulky českou minulostí. Zatímco ve Staré Boleslavi zapíchnou Václava, toho jména svatého, my klesáme k Innsbrucku. Žadoním ještě, aby mi chlapi ukázali lokalitu Spiranthes aestivalis u Chiemsee – a je mi vyhověno, ač zde Jirka byl před 14 dny a Ruda už mockrát. Nelitujeme nakonec asi nikdo – švihlíků kvete spousta, a to na všech loučkách, ač na jedné byly jen dva. Krásná hrozinka na konci krásného výletu!
(Užitečná rada závěrem – budete-li někdy chtít několik hodin čekat na ranní rychlík na pražském „Hlaváku“, pak vězte, že budova nádraží je až do čtvrt na čtyři zavřená… Ale ve společnosti bezdomovců, také čekajících zahraničních turistů a každých pět minut projíždějících policistů vám to docela uteče!).

 
 
Orchidea klub Brno