Cesta k protinožcům 2018

JAN VIEWEGH

Pravidelným čtenářům Roezliany jistě neuniklo, že již druhým rokem se věnujeme australským orchidejím. V minulém čísle paní Kateřina výstižně popsala orchideoflóru západní Austrálie spolu s fotografiemi orchidejí pro Středoevropana exotických tvarů i názvů. Pro naší čtyřčlennou skupinu to byla pomoc zásadní. Před cestou nás vybavili literaturou a sérií nesmírně užitečných rad a Luboš nám na místě radil kam se podívat, prováděl nás po zajímavých místech a poskytl v Perthu přístřeší. Takže, ještě jednou díky, snad bude příležitost oplatit vám to příště doma. Nebudu opakovat co bylo loni přehledně napsáno, protože jen těžko mohu konkurovat pohledu zevnitř, shrnujícímu několik sezon. Je dobré si uvědomit, že orchidejová sezóna je v Austrálii celoroční a v místech, kde jsme se pohybovali je intenzivní devět až deset měsíců. Můj pohled je tedy popisem od návštěvníků, kteří byli v západoaustralské floristické oblasti poprvé a po dobu jen málo přesahující jeden měsíc.

Po západní Austrálii jsme obytným vozem najezdili více než 5000 kilometrů a navštívili jsme nejrozmanitější biotopy. Trochu nás sice zaskočil pozdní nástup jara, protože zvláště na jihu bylo na několika místech zjevné předjaří. Na druhé straně nám to umožnilo poznat i taxony, které by při normálním průběhu jara byly dávno odkvetlé. Podařilo se nám, myslím velmi úspěšně, skloubit botanický program s poznáním zajímavých a unikátních míst, kterými je západ Austrálie proslulý.

Pro mne, geologa profesí i zálibou, byla cesta splněním hned několika snů. Některé části západní Austrálie jsou tvořeny nejstaršími zachovanými horninami na zeměkouli. Pohoří Jack Hills, které jsme letmo zahlédli v nejsevernějším bodě naší cesty, je v tomto smyslu absolutním rekordmanem. Zirkony ve zdejších sedimentech mají změřené stáří 4,41 miliardy let, přičemž nedávno provedené radiometrické analýzy izotopů uhlíku z nich posouvají vznik života na naší planetě mnohem hlouběji v čase, než se donedávna předpokládalo. Tolerantnost ostatních účastníků cesty mně umožnila navštívit i světoznámé stromatolity v Hamlin Pool. Stromatolity jsou pro změnu projevem života cyanobakterií – nejstarších žijících organismů na planetě, jejichž životním projevům vděčíme za kyslíkovou atmosféru. Od některých paleontologických lokalit s fosilními stromatolity dále na severu, dělí tento světový unikát pár stovek kilometrů a skoro čtyři miliardy let.

Vraťme se k orchidejím. Australská orchideoflóra, stejně jako ostatní zdejší flóra a fauna, má za sebou velmi dlouhý a nerušený vývoj, který vedl ke specializaci v míře, kterou bychom jinde na světě marně hledali. Tento ničím nerušený vývoj má za následek vysokou citlivost organismů i biotopů vůči vnějším vlivům. Antropogenní činnost má na flóru katastrofální vliv, naštěstí trvá jen velmi krátce a dosud se nestihla projevit podobně, jako zareagovaly na lidskou činností vyvolané změny krajinného rázu rostliny ve Středomoří. Orchideje i jejich lokality jsou dnes v celé Austrálii přísně chráněny, ale ani veliké úsilí dobrovolníků i profesionálů není schopné negativní vlivy zásadnějším způsobem eliminovat. Obrovské plochy byly změněny na zemědělskou půdu, dochází k rozsáhlé urbanizaci provázené fragmentací biotopů. Na nově vzniklých travnatých pláních, díky intenzivní pastvě, nemají orchideje žádnou šanci. S postupně klesajícími srážkami a intenzivním zavlažováním dochází místy plošně k zasolování půdy. Dva negativní faktory jsou zřejmé na první pohled. Prvním je šíření invazivních druhů. Severně od Perthu jsme narazili na tisíce hektarů polí i lesů zamořených jihoafrickou dekorativní oruňkou měsíčkovitou, Arctotheca calendula. Tento zavlečenec místy představuje neřešitelný problém pro obilnáře, protože doslova dusí zemědělskou půdu tak, že se stává neobdělávatelnou. Na západě můžeme narazit dokonce na invazivní orchidej, jihoafrickou Disa bracteata. Druhým faktorem je oheň. Snad se potvrzuje přísloví, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Původní vegetace je na letní požáry zvyklá, hořící stařina v podrostu neohrožuje stromy a pro některé druhy orchidejí je požár spouštěcím mechanismem pro kvetení a rozmnožování (Pyrorchis nigricans, P. forrestii). Se změnou hospodaření v lesích a v zemědělské krajině často dochází k devastujícím požárům ve vegetačním období a časté je spalování zbytků dřevní hmoty in situ. Naprosto katastrofální důsledky neuváženého hospodaření v lesích a nasazení těžké lesnické techniky jsme na vlastní oči poznali ve státě Viktoria, což spolu se zcela nekontrolovatelným šířením evropského ostružiníku prakticky znemožňuje obnovu cenných eukalyptových lesů. Proti šíření invazivních druhů není imunní ani rozsáhlá síť národních parků. Na obrazové příloze je snímek horského masivu v NP Stirling Range, který se svými zhruba 130 druhy orchidejí představuje to nejlepší, co australská příroda orchidejáři může nabídnout. Přesto i zde jsou problémy s invazivními druhy, poklesem podzemní vody v podhůří a šířením fytoforové hniloby kořenových krčků (Phytophthora cinnamomi).

Zcela fascinující záležitostí je opylování australských orchidejí. Výše zmiňovaný dlouhý a nerušený vývoj vedl k mimořádné specializaci a někdy přímo neuvěřitelné interakci mezi rostlinami a hmyzem. Při pokračování cesty na východ jsme měli možnost navštívit přednášku skvělého fotografa Mitche Smithe, který tuto problematiku dokumentuje desítky let. Prezentace byla určena místnímu spolku zájemců o domácí orchideje (má řadu desítek, vesměs starších členů), vedena byla v australštině, tudíž takřka nesrozumitelně, ale doprovázena stovkou úžasných snímků. Každý, kdo má za sebou pokus vyfotografovat opylovače na květu orchideje musí hluboce smeknout před Mitchovou trpělivostí. Kniha věnovaná opylování východoaustralských orchidejí autora Rudie H. Kuitera se dočkala čtyř vydání a je beznadějně rozebraná.

Podrobný interdisciplinární výzkum stále probíhá a má i přiměřenou podporu. Trochu mne překvapilo, že Australané používají pro chemické analogy feromonů termín kairomony i tam, kde je v evropském úzu používán termín allomony jako definice chemické látky přinášející benefit pro producenta a nevýhodu pro příjemce. Opylování orchidejí zaujalo již Charlese Darwina a díky trpělivé práci generací jeho následovníků je možné konstatovat, že západoaustralské orchideje jsou jako jediná velká zdejší čeleď, opylovány pouze hmyzem (vosy, včely, mouchy, komáři, vzácně mravenci a brouci). Řada taxonů je striktně specifických – příslušná orchidej má jediného opylovače.

Australské orchideje lze podle mechanismu opylování rozdělit do pěti různých skupin:
1.    Autogamické – většina je dobře rozeznatelných díky malým, nenápadným květům, které se otevírají jen na několik hodin, ale přesto bývají plně opylené. Patří sem někteří zástupci rodů Thelymitra, Prasophyllum a Caladenia a rovněž zavlečená Disa, což přispívá k jejímu rychlému šíření. Rody Microtis a Calochilus produkují nektar a k samoopylení dochází teprve poté, když nejsou navštíveny a opyleny hmyzem.
2.    Orchideje produkující nektar a jinou potravu, lákající široké spektrum hmyzu. Problémem bývá určit specifického opylovače.
3.    Potravní šálivost napodobováním květů obsahujících nektar – překvapivě běžný typ šálivosti. Jedna z nejkrásnějších orchidejí Thelymitra variegata (viz foto na obálce) napodobuje květy kalektázie, Calectasia grandiflora, Thelymitra macrophylla pak kosatec Orthrosanthus laxus. Většina druhů rodu Diuris imituje motýlokvěté rostliny z rodu Isotropis, Diuris purdiei květy modré lobelky, Lobelia tenuior, nikoliv však barvou, nýbrž tvarem květu. Květy šálivých orchidejí se nevyskytují masově, jsou pestřejší a barevnější se značnou variabilitou ve tvarech i barvách, zřejmě proto, aby se je opylující hmyz nenaučil rozeznávat od nektar poskytujícího originálu.
4.    V této skupině převládají rostliny kvetoucí v zimě, lákající malý hmyz, především bedlobytky. Často mohou opylující hmyz dočasně uvěznit uvnitř květu, který se otevírá v době vrcholící aktivity bedlobytek a chladné počasí omezuje pohyb ostatního hmyzu. Najdeme je obvykle v biotopech hub a patří sem rostliny rodu Corybas, některé druhy rodu Pterostylis a zřejmě nejbizarnější australská orchidej, podzemní Rhizanthella gardneri. Vidět tento unikát znamená vyrazit na některou z několika málo známých lokalit počátkem zimy a doufat.
5.    Sexuální šálivost – květy napodobují nelétavou samičku a lákají pomocí chemických látek – allomonů samečky, obvykle jediného druhu hmyzu. Jde o výsledek mimořádně dlouhé interakce mezi rostlinami a hmyzem, přičemž zástupci rodů Drakaea a Spiculaea se sklopným mechanismem a Paracaelana s pružinovým mechanismem sklápění pysku představují jeden z nejpozoruhodnějších květních fenoménů v rostlinné říši. Rodu Drakea podobný rod Chiloglottis s asi 20 druhy v západní Austrálii neroste. Vedle těchto „kladívkových“ rodů jsou pomocí sexuální šálivosti opylovány skoro dvě třetiny všech známých druhů rodu Caladenia, částečně autogamní Calochilus, zřejmě některé druhy rodu Pterostylis, Cryptostylis a Leporella.
Opylování rodu Pterostylis má charakter pasti, která je prudce uzavřena pyskem a hmyz může komoru opustit pouze malým otvorem mezi brylkami a bliznou.

Při naší cestě jsme viděli přes šedesát taxonů západoaustralských orchidejí, navíc určitě řadu interspecifických kříženců hlavně rodu Caladenia, ale jejich určování bylo již za hranicemi našich rozpoznávacích schopností. Pěknou skupinu křížence Caladenia flava × Caladenia latifolia můžete vidět na zadní straně obálky tohoto čísla. Oba taxony rostou a kvetou často spolu, ale křížence jsme našli na jediné lokalitě. V příloze vyobrazené taxony Thelymitra macrophylla a Diuris jsou zmiňovány výše, druh Thelymitra antenifera vytvářel mnohasetkusové skupiny na vlhkých místech při obvodu holých žulových výchozů. Ericksonella saccharata je něžná lesní orchidej, kterou jsme našli na řadě lokalit, naopak při nálezu druhu Thelymitra bryceana nám přálo začátečnické štěstí, protože jde o jednu z nejvzácnějších zdejších orchidejí. Caladenia cairnsiana nezapře svůj lokální název Zebra Spider. Elythranthera emarginata je později kvetoucí rostlina, často na požářištích a z obrázku je zcela zřejmé, proč má místní název smaltovaná. Cyrtostylis huegelii je nenápadná rostlina, kterou jsme našli ve vlhkém mechu u kmene robustního blahovičníku.  Z detailu květu je zřejmý její místní název pakomáří orchidej. Produkuje nektar a je endemitem západní Austrálie.

Strávili jsme krásné chvíle, v zemi s úžasnými lidmi. Na řadě míst jsme se potkali s nadšenci stejně postiženými jako my, mj. s panem Noelem Hoffmanem a jeho milou paní, kteří nám ukázali řadu rostlin v okolí Brenner Bay, včetně vytouženého taxonu Corybas. Díky jejich velkorysosti Vilém přivezl do Brna zcela rozebranou monografii orchidejí jihozápadní Austrálie. Na jejich doporučení nám v Tozerově campu jeho majitel Robert ukázal skvostný exemplář Thelymitra variegata, který můžete obdivovat na obálce tohoto čísla.

Osobně se musím přiznat, že jsem kouzlu orchidejí nejmenšího kontinentu zcela podlehl. Strávit zde rok, aby člověk obsáhl celou sezonu je jaksi za hranicemi možností. Netuším, jak to bude probíhat dále, ale řekl to za mne básník František Halas:
„Až jednou na velikém sněmu ptačím v čase mezi skřivánkem a sovou bude jednohlasně přištěbetáno jaro, já se tam vrátím!“
Ten vykřičník je můj, ale myslím, že s ním budou souhlasit i tři zbývající účastníci expedice – Jirka,  Honza a Vilém.