Cres 2018

 DAVID PRŮŠA

Přestože je Chorvatsko naše nejbližší Středozemí, a přestože tam jezdíme za orchidejemi docela často, stále tam je velká spousta míst, která jsou pro nás (myšleno mě a mou rodinu) zcela neznámá. A určitě tomu tak bude ještě pěkně dlouho. Naše nejčastější cesty doposud vedly na různá místa Istrie, která je jednak úplně nejblíže a jednak je na orchideje velice bohatá, takže o zážitky tam nikdy nebyla nouze. Ale také mám dobře v paměti uložené, jak jsem při minulých exkurzích zvědavě pokukoval přes moře na východ, kde se na obzoru někdy více a někdy méně zřetelně rýsoval tajuplný ostrov Cres.

Ale teprve v roce 2018 jsem se dostal k tomu, že jsem si na tento ostrov dokázal naplánovat a také zrealizovat krátký rodinný výlet na prodloužený víkend. Termín se musel přizpůsobit druhému květnovému státnímu svátku. Ubytování jsme si zařídili v přímořské vesničce Miholašćica, která je situována přibližně ve středu protáhlého ostrova. Takže bylo zajištěné dobré východisko k paprskovitě orientovaným výletům. A navíc – střed ostrova je podle dostupných informací na orchideje nejbohatší. Na večer 3. 5. jsme se vydali na cestu, abychom 4. 5. okolo osmé hodiny ranní čekali v přístavišti v Brestově na trajekt, se kterým jsme se pak přeplavili na Cres do osady Porozina.

Protože častěji využívaná cesta na Cres je asi z ostrova Krk (Valbiska – Merag), tak silnička, která z přístaviště Porozina vede jižním směrem, je poměrně úzká. Postupně stoupá nahoru až na mohutný horský hřeben, který se táhne téměř celým ostrovem od severu k jihu.

Po vystoupání na tento hřeben, to bylo v místě, kde odbočuje doleva cesta na vesnici Beli, jsme si dali malou přestávku a zlehka jsme prozkoumávali přilehlou fryganu. Orchideje jsme zde sice ještě nenašli, ale silný zážitek nám připravili na obloze kroužící supi bělohlaví, kteří zde mají jednu ze svých posledních středomořských populací. Než jsme se vydali dále na jih, tak jsme si ještě do historické obce Beli udělali odbočkou výlet a cestou jsme se zastavili na první lokalitě, kde jsme již první vstavačovité rostliny zaznamenali – byly to Neottia nidus-avis, Cephalanthera longifolia a sterilní Platanthera sp.

Na hřebeni se pak dále ke středu ostrova silnice postupně rozšířila a během krátké doby jsme dorazili do našeho cíle. Po ubytování jsme si v Miholašćici vyrazili hned na pláž, kde jsme objevili Neotinea tridentata. Ještě během prvního dne jsme stihli lokalitu v blízkosti silnice Stivan – Miholašćica, kde jsme našli Anacamptis coriophora, Ophrys bertolonii a N. tridentata a dál lokalitu, která leží na západ od obce Stivan na konci úzké silničky, která směřuje k pláži. Zde jsme nalezli Orchis purpurea, Epipactis microphylla, Limodorum abortivum, N. tridentata a O. bertolonii.

5. 5. jsme se vydali do centrální části ostrova na sever od Vranského jezera. Pohybovali jsme se v oblasti na jih od obce Mali Podol, zde jsme nalezli Ophrys tommasinii, Ophrys medea, N. tridentata, Anacamptis morio. Poté jsme si prohlédli historické městečko Cres a vydali se ještě na lokalitu severně od obce Orlec, kde jsme zaznamenali Anacamptis pyramidalis v poupatech, Himantoglossum adriaticum v poupatech, N. tridentata, A. morio a O. bertolonii.

6. 5. jsme navštívili oblast na severovýchod od obce Belej, kde jsme viděli Ophrys apifera, O. bertolonii, A. coriophora, A. morio a N. tridentata. Další lokalitou byla oblast na západní straně silnice na sever od obce Belej, kde rostly bohaté populace O. medea, N. tridentata (i albín), O. bertolonii, A. morio a A. coriophora. Pak jsme ještě zajeli až na jih přes Osor na ostrov Lošinj. V Osoru jsme obdivovali kanál, který v době starého Říma prokopali přes úzkou šíji a od Cresu tak byl oddělen ostrov Lošinj. Také jsme si zde trochu zabrouzdali v přilehlých slaniscích. Dále jsme pak pokračovali na ostrov Lošinj, kde jsme si prošli městečka Mali Lošinj a Veli Lošinj.

7. 5. jsme pak ještě prozkoumali oblasti na jih od Miholašćice, kde jsme nalezli Ophrys zinsmeisteri, O. apifera, O. bertolonii, A. coriophora a N. tridentata. A dále jsme prošli oblast u kempu Slatina u Martinšćice, kde jsme nalezli N. tridentata.

8. 5. nás čekala jen zpáteční cesta, kterou jsme zvolili přes ostrov Krk. Na trajektu jsme se potkali s Jarkem Podhorným, který se také vracel se svojí partou přírodomilů ze své jarní exkurze na Cres a poradil nám jednu pěknou lokalitu na Krku, kde jsme se ještě v rychlosti zastavili a vůbec jsme nelitovali. Zde jsme zaznamenali Anacamptis laxiflora, Gymnadenia densiflora, Serapias lingua, Serapias vomeracea a křížence Serapias × intermedia (S. vomeracea × S. lingua).

Strašná škoda, že času bylo tak málo. Těch míst, která by stála za návštěvu a nestihli jsme to, zůstala celá řada. Nezmiňuji se také v článku o jiných zajímavých středomořských rostlinách, které jsme během našeho výletu viděli. Těch byla taky celá řada a možná jsou pro mne poslední dobou i větším potěšením než orchideje, protože pro mne představují úžasné rozšíření botanického obzoru. Ale není tu na to prostor. A také se raději moc nebudu rozepisovat o taxonomické problematice rodu Ophrys, která je zrovna v této části Středozemí mimořádně komplikovaná. To by bylo na delší diskusi, která by pravděpodobně nikam nevedla. Určení taxonomicky komplikovaných rostlin z okruhu O. tetraloniae jsem konzultoval s chorvatským znalcem Roko Čićmirem. Spoléhám se v tomto na jeho názor a mám je určené jako O. medea. Toto je poměrně nedávno popsaný druh. Právě z ostrova Cres ho v r. 2004 popsal Devillers. Etymologicky má název souvislost s řeckou mytologií. Tořič je nazván podle princezny Médey, která byla dcerou kolchidského krále Aiéta. O. medea se od příbuzného O. untchjii liší tím, že kvete o cca 2 týdny později a v populaci má především bílé nebo růžové sepaly, zatímco O. untchjii má sepaly většinou zelené. O. medea je v současnosti považován za endemita Istrie a velkých ostrovů Kvarneru.

Celkově se nám naše rodinná expedice na Cres, stejně jako všechny ostatní středomořské výlety v minulosti, moc líbila. Zaznamenali jsme ale i jednu negativní zkušenost. U městečka Orlec ve střední části ostrova jsme nalezli na námi navštívených lokalitách stopy po vyrýpávání hlíz N. tridentata. To nebyly vyryté rostliny černou zvěří, jako jsme to viděli rok předtím na Istrii. Toto byly skutečné dolíky v zemi, kde ještě vedle byla ponechaná uvadající rostlina, na které chyběla hlíza. Jestli to bylo vykopáváno na přípravu salepu nebo jestli si to chtěl někdo odnést na zasazení do zahrádky, nevím. V každém případě srdce přírodomila při pohledu na to vandalství plakalo, až usedalo. Člověk si až říká, jak je něco takového v současné době ještě možné.
Rád bych věřil, že až se někdy v budoucnu na Cres vrátím, tak se tam s podobným vandalstvím už nesetkám…


ZAJÍMAVOST V PRŮSMYKU PYHRNPASS
DAVID PRŮŠA

Při svých cestách z jižních Čech na jih, ať už to je do Chorvatska nebo do vápencových Alp v Rakousku, volím často trasu přes horský průsmyk Pyhrnpass. Tento průsmyk bývá na mé cestě tímto směrem prvním pořádným alpským průsmykem. A protože je ve vzdálenosti nějakých 200 km od Českých Budějovic, dávám si zde pravidelně malou zastávku na odpočinek.
Pro malé oživení si teď dovolím malou zeměpisně dějepisnou vsuvku. Průsmyk Pyhrnpass odděluje od sebe pohoří Totes Gebirge na západě a pohoří Ennstaler Alpen na východě. Zároveň pár set metrů na jih od nejvyššího bodu průsmyku (který má mimochodem 954 m n. m.) probíhá zemská hranice mezi Horními Rakousy na severu a Štýrskem na jihu. Zdejší oblast byla podle nálezů ze zdejších jeskyní osídlena již v neolitu a život se zde nezastavil ani později. V období starého Říma, kdy zdejší oblast byla součástí římské provincie Noricum, tudy vedla trasa spojující Virunum s Ovilavou. Virunum bylo hlavní město této provincie, rozkládalo se severně od dnešního Klagenfurtu, Ovilava zase bylo důležité centrum při severní hranici Norika a rozkládalo se v místech dnešního města Wels na řece Traun. Bez zajímavosti pro nás jako Čechy není ani to, že v 8. století našeho letopočtu se v této oblasti na nějaký čas usadil i slovanský živel. Zdejší slovanské osídlení je zmiňováno v různých rakouských dějepisných pramenech.
Ale zpět do současnosti a ke kytkám. Podle toho, v jakém tudy projíždím období, mohu se zde krátce potěšit pohledem na rozkvetlé zástupce alpské květeny, kteří se vyskytují v bezprostředním okolí cesty. V živé paměti mám třeba louku rozkvetlých bledulí jarních, které jsem zde viděl vlevo od silnice v dubnu v roce 2009, když jsem tudy jel poprvé na Gargano. Ale je toho samozřejmě daleko více.
Už si samozřejmě nepamatuji, kolikrát jsem tudy v minulosti projel, ale bylo to už určitě mockrát a v různých ročních obdobích od jara do podzimu. Skoro by se dalo říci, že už mne v bezprostředním okolí silnice vedoucí tímto průsmykem nemůže nic překvapit.
A přece. V červnu 2018, když jsem tudy znovu projížděl cestou do Chorvatska a udělal jsem si zde znovu krátkou zastávku, jsem na protějším kraji cesty v celkem pěkné populaci Dactylorhiza maculata subsp. fuchsii zahlédl jedince, který byl nějak moc nápadně tmavočerveně zbarvený. Nelenil jsem, vzal jsem si do ruky fotoaparát a vydal jsem se přes cestu prohlédnout si kytku zblízka. Když jsem si prstnatec detailně prohlédl, zjistil jsem, že se jedná o hyperchromatického jedince. Tato odchylka, která má podklad ve zvýšené tvorbě barviva antokyanu, je na rozdíl od albinismu nebo hypochromie podstatně vzácnější. Pamatuji si podobného jedince, kterého jsem fotil v r. 2002 v Poloninách na východním Slovensku (Roezliana 32). Na Moravě občas vykvete podobně zbarvený hyperchromatický žlutý prstnatec bezový (Dactylorhiza sambucina), naposledy u Huslenek v r. 2014 (Roezliana č. 45). Nález hyperchromatického jedince D. maculata z Rejvízu z r. 2010 byl publikován v Roezlianě č. 41.
V každém případě je ale nález hyperchromatické rostliny, jak již jsem zmínil, daleko vzácnější než nález albína. Navíc se prakticky vždy jedná o velice dekorativní rostlinu. Takže radost z nálezu je zaručená. Stejně tomu bylo i v mém případě, protože naposledy jsem takto krásně zbarveného hyperchromatického jedince viděl docela dávno – v roce 2002 v Poloninách.
Když jsem se tedy pokochal a fotograficky jsem krasavce zdokumentoval, rozhlédl jsem se okolo a co nevidím, další hyperchromatický jedinec! I toho jsem si zdokumentoval. A jakmile jsem vstal, koukám, že opodál další. A další! Nakonec jsem na poměrně malé ploše (cca 10 m2) nalezl pět krásných hyperchromatických rostlin.
Vzhledem k tomu, že jsem takového krasavce neviděl již roky, a nyní jsem jich během chvíle viděl celou pětičlennou populaci na malé ploše, nemusím nijak zdůrazňovat, že jsem z toho měl silný zážitek. A pak to se mnou rodina měla asi těžké, protože jsem dlouho nemluvil o ničem jiném.
Na závěr malou perličku. Doba, která uplynula mezi mými dvěma milými setkáními s hyperchromatickým prstnatcem, byla tak dlouhá, že se za ten čas stihnul změnit i náš pohled na taxonomii agregátu D. maculata. Zatímco v roce 2002 to pro nás byl Dactylorhiza fuchsii, nyní je to Dactylorhiza maculata subsp. fuchsii. Ale to už je jiný příběh.