Rakousko 2009

TOTES GEBIRGE

David Průša

Totes Gebirge, česky Mrtvé pohoří, představuje geografickou jednotku, která je součástí Severních Vápencových Alp (Nördliche Kalkalpen). Na severu zeměpisně sousedí s Hornorakouským Předalpím (Oberösterreichische Voralpen), na severozápadě se Salzkammergut Berge, na jihu s Dachsteinským pohořím a Rottenmannskými Taury a na východě s Poenžskými Alpami (Ennstaler Alpen). Svahy pohoří jsou odvodňovány řekami Traun, Steyr a Enže (Enns). Geologicky je hlavní masív Mrtvého pohoří tvořen především triasovými a jurskými vápenci a dolomity o stáří 210 až 135 miliónů let. Hlavním hřebenem pohoří prochází zemská hranice, která odděluje rakouské spolkové země Horní Rakousko na severu a Štýrsko na jihu.
Mezi turistickou veřejností je Mrtvé pohoří známé především svými dobrými příležitostmi pro lyžování nebo pro provozování letní horské turistiky. Pro milovníky evropských terestrických orchidejí představuje na jedné straně zajímavé horské prostředí (jaké lze ale najít i v jiných evropských vápencových velehorách) a jednak také oblast, která je domovem vzácného endemického druhu, který nese romantické jméno - temnohlávek arcivévody Johana (Nigritella archiducis-joannis). Ten ale již nikde jinde nalézt nelze.
Nigritella archiducis-joannis Teppner et Klein je druh, který byl popsán v roce 1985. Patří mezi apomiktické druhy temnohlávků. Apomixie je způsob rozmnožování, při kterém dochází k tvorbě semen bez předchozího oplození. Populace apomiktických druhů jsou vlastně tvořené jakýmisi klonálními liniemi, které se vyznačují jen malou variabilitou. Nutno podotknout, že apomiktický způsob rozmnožování je mezi evropskými vstavačovitými dost ojedinělý a je typický právě pro některé zástupce rodu Nigritella. Můžeme se domnívat, že se temnohlávky uchýlily k tomuto způsobu rozmnožování v důsledku adaptace na extrémně nepříznivé klimatické podmínky, které znesnadňují na lokalitách jejich výskytu život vhodným hmyzím opylovačům.
Temnohlávek arcivévody Johana je rostlina 7–15 cm vysoká, má zelené, úzce kopinaté až čárkovité listy. Květenství má kulovitý až vejčitý tvar. Květy jsou jen málo pootevřené, růžovočervené, květní poupata jsou světlejší. Zevní postranní okvětní lístky jsou dlouhé asi 8 mm, mírně rozprostřené, o něco širší než párové lístky vnitřního kruhu. Nepárový zevní okvětní lístek spolu s párovými vnitřními okvětními lístky vytváří jakousi přílbu směřující vodorovně vpřed, která spolu s pyskem formuje úzkou trubku. Pysk je dlouhý okolo 8 mm, široký 2–4 mm, v polovině délky je zaškrcený. Typickým biotopem druhu jsou vápnité alpínské louky nebo pastviny v nadmořské výšce 1800–2000 m n. m.
Při určování v terénu je třeba dát pozor na záměnu s druhem Nigritella widderi, který se odlišuje hlavně tím, že má květy široce otevřené díky tomu, že párové vnitřní okvětní lístky spolu s nepárovým zevním okvětním lístkem nevytváří přílbu a jsou široce rozprostřené.
Vzhledem k tomu, že vědecké jméno druhu má poněkud romantický nádech, je namístě malá etymologická odbočka. Arcivévoda Johan (1782–1859) byl bratrem císaře Františka II. Poté, co ukončil vojenskou kariéru, působil hlavně ve Štýrsku, kde jako zdejší vůdčí osobnost v pozitivním duchu významně ovlivňoval vývoj této rakouské země v první polovině 19. století. Nebylo snad jediného oboru, od hornictví, zemědělství přes kulturu a vědu až k sociálním záležitostem, do něhož by nezasáhl svou podporou nebo novátorstvím. Mezi lidmi romantického založení byl také oblíben pro až pohádkový příběh svého vztahu s měšťanskou dívkou Annou Plöchlovou z Bad Aussee, kterou si nakonec, i navzdory nelibosti svého staršího bratra císaře, vzal za manželku. Arcivévoda Johan byl také vášnivým obdivovatelem přírodních krás a zaníceným horolezcem. Mimo jiné i proto byla vzácná horská orchidej pojmenovaná právě podle něj.
Z toho všeho, co jsem výše napsal, je jistě mezi řádky možné vyčíst, že poznání Mrtvého pohoří a také seznámení se s místním vzácným orchidejovým endemitem člověka mého založení nemohlo nepřitahovat a naplánování poznávacího výletu tedy bylo jen otázkou času. Po provedení nezbytné logistické přípravy nadešlo konečně ráno krásného slunečného červencového dne (pro vyznavače přesných datových údajů upřesňuji, že to bylo 26. 7. 2009), kdy jsem se spolu se svými přáteli Jirkou a Zdeňkem vydal autem na jih přes Dolní Dvořiště a Linec směrem k Alpám. Vytčeným cílem byla nevelká horská vesnička Tauplitz, ležící na jižním úpatí Totes Gebirge. Odtud jsme se nechali nejprve sedačkovou lanovkou vyvézt na horní hranici lesa do Tauplitz Alm a odtud dál jsme pokračovali již po svých na horu Traweng. Počasí nám přálo, takže kromě botanických krás, které se nám míhaly pod nohama, jsme se mohli kochat i krásami většího formátu (horskými scenériemi), které nás obklopovaly ze všech stran.
Již po několika stovkách metrů pěší chůze, ještě před začátkem samotného stoupání na Traweng, jsme mohli obdivovat první skupinku druhu Nigritella rubra. Pohled na několik skoro až kýčovitě zářivě rubínově zbarvených temnohlávků byl dobrým dopingem před náročným výstupem, který jsme měli před sebou. Prakticky jediná přístupová cesta na vrchol Trawengu vede po turisticky značené stezce, která se vine napříč jižním svahem hory, který je jen o něco méně strmý než téměř kolmá severní stěna. Cesta vzhůru je lemována, jak již to ve vápencových pohořích touto dobou bývá, takovými druhy orchidejí, jako jsou Gymnadenia conopsea, G. odoratissima, Epipactis atrorubens, Coeloglossum viride, ale pozornost upoutají i spousty jiných nápadných kytek, jako jsou například Gentiana nivalis, Gentiana bavarica, Rhododendron hirsutum, Linnaria alpina, Sedum sempervirens, Dianthus alpinus, Hedysarum hedysaroides, Pedicularis verticillata a mnoho dalších.
Plní dojmů a už ne tolik plní sil jsme nakonec dorazili do vrcholových partií hory, kde na nás v kamenitých alpínských trávnících čekal patrně největší poklad zdejší přírody – populace druhu Nigritella archiducis-joannis, která byla sem tam doplněná roztroušenými exempláři druhu Nigritella rubra. Po prvotním důkladném prohlédnutí rostlin (a také očichání – temnohlávky nádherně voní) samozřejmě následovaly fotografické orgie. Když jsme se dostatečně fotograficky „vydováděli“, pokračovali jsme na samotný vrchol, který byl vzdálený již jen asi pět minut chůze a kde jsme museli samozřejmě pořídit také vrcholovou fotografii. I na samotném vrcholu jsme našli několik roztroušených temnohlávků červených. Nutno podotknout, že pohled přes hranu skály s rozkvetlým temnohlávkem přes nekonečně hluboké údolí na protější mohutné skalnaté srázy, je zážitek, který nelze zapomenout. A aby radostí nebylo málo, těsně před tím, než jsme se vydali na krkolomný sestup, jsme našli malou populaci nenápadných rostlinek vstaváčku alpského (Chamorchis alpina).
Mrtvé pohoří nám zkrátka ukázalo svou velmi přívětivou tvář. Pro další zájemce o poznávání zdejšího koutu přírody je ale vhodné přidat doporučení, že pěší túra na Traweng není zcela bez nebezpečí a měla by se podnikat jen za dobrého počasí a s dobrou obuví. Za deště nebo námrazy lze na některých úsecích velice snadno uklouznout a případný pád do údolí by mohl znamenat velikou nepříjemnost. Přesto anebo právě proto má ale zdejší prostředí své osobité kouzlo a mně je jasné, že sem se budu vždy rád vracet.
Jako poznámku na závěr pro vyznavače pohodlnější vysokohorské turistiky se sluší na tomto místě dodat, že jen o něco dále na západ nabízejí rakouské Alpy další orchidejové lahůdky na hoře Schafberg. Na tuto horu se lze až na vrchol pohodlně dopravit historickou ozubnicovou železnicí, jejíž výchozí stanice se nachází v malebném městečku St. Wolfgang na břehu jezera St. Wolfgangsee. Kromě nezapomenutelného zážitku z jízdy sto let starým vláčkem milovníky orchidejí zde jistě nadchne několik populací Nigritella stiriaca, N. austriaca a N. rhellicani a samozřejmě další orchidejové druhy jako jsou Coeloglossum viride, Pseudorchis albida, Traunsteinera globosa, Gymnadenia conopsea, Orchis mascula subsp. signifera a Platanthera chlorantha.