Turecko 2009

 A ZASE TURECKO!

Rudolf Dundr

I v roce 2009 se parta našáků z OK, která si stejně jako Karel Kreutz oblíbila orchideje Turecka, vydala po jeho stopách. Nebyly to však tentokráte hory na severu,ale pro změnu turecký jih.Zde pod pohořím Taurus a v nejjižnější provincii Hatay měla skupinka zapálených nadšenců pátrat po některých mimořádně zajímavých a endemických,nebo nově popsaných druzích. Na cestu dlouhou 7500 km je odvezl osvědčený touroperátor a kamarád RNDr. Vlastislav Vlačiha s prověřenou posádkou a autobusem od společnosti Nordbus.
Cesta ze severu Čech do Brna, kde se autobus kolem půlnoci v poslední dubnový den plní k nehnutí kamarády i proviantem na více jak 14 dnů vrcholí a naše cesta do Turecka tak může začít. Nejprve nás však ještě čeká Balkán a všechny ty průtahy na hranicích. Naše vlastní turecká anabáze pak doopravdy začíná až přejezdem mostu přes Bospor a pohledem na Zlatý roh a Istanbul. Jakmile máme překonánu tuto hranici Evropy je před námi konečně už jen rozlehlá Anatolie a všechny její výzvy i útrapy, které chceme podstoupit.
Při několika dalších stech kilometrech cesty je to zatím pouze jen průjezd vnitrozemím ve směru na jih do starověké Lýkie. Přejíždíme pohoří Bey Daglari a z horského sedla z výšky 1290 m pak klesáme už až k moři na Tyrkysovém pobřeží. Je odpoledne a tak v pohodě stíháme navštívit prvotřídní památku v městečku Kale u věhlasné antické Myry. Je jí byzantský kostel, kde byl pochován sv. Mikuláš. Ten zde žil a konal dobré skutky na počátku 4. století. Byl zde také pohřben až do roku 1087, kdy byly jeho ostatky převezeny do italského Bari. Přesto se tu i dnes památka na "Noel Babu" udržuje a je turistickým lákadlem.                                                                      
Od těchto pamětihodností cestujeme pak už jen dále na východ. V nočních hodinách máme v plánu navštívit další zajímavost, tzv. Chimaery. Jsou to již z dob antiky známé věčně hořící ohně na ze země vyvěrajícím metanu. Tato atrakce je ve stráni nad bývalým antickým městem Olympos. Dnes Chiméry již za tmy nalézáme v lesích nad vesničkou Cirali. V pohodě absolvujeme tuto přírodovědnou atrakci a tak množství našich dojmů i fotozáběrů kazí až na závěr vydatný noční déšť. Pohostinství tamního motorestu nám však ale dává i na tuto nepříjemnost zapomenout a tak se ráno budíme do pohodového rána. Také proto,že nás zde už vítají i první bohatší nálezy orchidejí.Jsou to Serapias bergonii, Orchis sancta, Orchis coriophora a Ophrys apifera. Předchozí nálezy při naší cestě totiž provázel zatím jen Orchis anatolica.Za mimořádný nález při cestě vnitrozemím ale můžeme považovat nález několika rostlin s jen jedním velkým sytě rudě kvetoucím květem, kterou později určujeme jako zárazovitou Dyphelipeau.                                                                                                                                                  
Je ale stále ještě ráno a naše cesta za vycházejícím sluncem nás vede dál na východ kolem zálivu u Antalye při Levantském moři. Turecká riviéra je zde vyhlášenou dovolenkovou destinací, ale ne pro nás. My se totiž v místech u nejzachovalejšího antického divadla v Aspendosu vydáváme na sever romantickým údolím řeky Köprü do zde severněji ležícího NP Köpröli. Zdejší mimořádnou pozoruhodností je tu kaňon řeky a starý antický most přes tuto burácející řeku. Atmosféru tohoto NP ještě navíc umocňují vysoké a zasněžené vrcholky ještě dál severněji ležícího pohoří Toros (Taurus).                                                                                                                                                          
Dost už ale bylo podobných pozoruhodností. My jsme sem přijeli přece hlavně za orchidejemi a náš itinerář nám říká, že ty by měli zaručeně růst už v nejbližším okolí. Již z první cesty sem před několika lety víme, že nejvíce zdejších nalezišť je zejména na hřbitovech u města Akseki. Jedeme proto tam. První průzkumné výpady ukazují, že se máme na co těšit, ale bohužel bouřková fronta nás už zase dohání a my se na noc musíme vrátit níže k moři kde, snad tolik ve stanech nezmokneme. Déšť nás na nocleh tedy nedostihne, ale břehy řeky kde jsme se utábořili se přesto záhy rozlévají a zaplavují pobřežní porost růžově kvetoucích oleandrů. Musíme proto vyhlásit protipovodňovou bdělost, která se však ale zvrhává ve všeobecnou bujarou zábavu. Vždyť i o takovémto rozšoupnutí při kamarádském veselí je tento zájezd.                                      
Brzo ráno však již už nažhaveni vyrážíme na hřbitov v Akseki. Orchidejí tam roste jako v minulých letech opět hodně, ale těch plně kvetoucích je zatím málo. Pár tořičů druhu Ophrys straussii obléhá skupinka fotografujících. Ještě zde kvetou také nějaké okrotice, ale vzácná Cephalantera kotschyana ještě nekvete. Nekvetou ani kompérie. Comperia comperiana je zde hojně zastoupena, ale teprve jen v malých poupatech. O rozkvetlém Himantoglossu affine si můžeme nechat jen zdát. Odjíždíme proto jižněji směrem na Aydinkent. Zde na jedné křovinami porostlé pastvině nacházíme orchidejí více. Hojný je třeba Orchis anatolica a Ophrys straussii i s jeho varietou leucotenia ,která je na pysku výrazně bíle ochlupená. Čeká nás také ale i mimořádné překvapení. Je tu nalezen jeden vzácný Ophrys lucis. Ten by měl být jinak již odkvetlý, ale opožděné jaro ho přichystalo pro nás jako lahůdku. Byl zde nalezen i kvetoucí Orchis italica a i další tořiče jako třeba Ophrys apifera. Ale i ty jsou zase jen teprve v poupatech. Nic naplat. Další kytky už tu nejsou a tak navštívíme po cestě alespoň místní skanzen. Pak už ale opouštíme i tyto vytipované lokality. Je letos přece jen brzo na to, abychom tu spatřili všechny zdejší orchideje a našli je v plném květu a proto vyrážíme přímo už do hor, na přejezd zasněženého pohoří Taurus. V nejvyšším bodě, ve více jak dvoutisícovém sedle, obdivujeme tak alespoň nádherná vysokohorská panoramata, kde ve zdejších drsných podmínkách rostou prastaré cedry a jalovce. Nalézáme také i pár alpinek. Po chvilce ale naše cesta pokračuje dál směrem do vnitrozemí.                                                                                    
Silnice tímto směrem pokračuje sice až někam k velkému vnitrozemskému městu Konya. My ale cestujeme jen k bližšímu městečku Belören. Zde rostou na jednom malém hřbitově bohaté populace tořičů. Tyto populace tvoří jakýsi přechod mezi Ophrys reinholdii a Ophrys straussii. Byly dříve popisovány jako typ Belören, ale nyní je to už samostatný nový druh, Kreutzem nazvaný Ophrys konyana. Ale i zde se bohužel můžeme potěšit jen růžicemi těchto doposud nekvetoucích ophrysů, které zde nacházíme na mnoha místech v hustých skupinkách.                                                                                                                                            
Proto obracíme rychle pryč na jih! Jen tak se budeme moci dočkat asi toho, za čím jsme přijeli z takové dálky. Máme před sebou dlouhý přejezd na jihovýchod k městečku Gülnar za vzácným Ophrysem isaura. Zde ho na známé lokalitě v malém borovém lesíku u dřevoskladu za obcí nalézáme několik skupinek. Je to asi nejvzácnějších kytka ze všech mediteránních ophrysů. Udává se, že některý rok nevykvete ani jeden a tak se není co divit, když byl zařazen do "Přílohy II Směrnice EK". Znamená to, že je na tento Ophrys vyhlášen ten nejvyšší stupeň ochrany. My však máme tento rok ale velké štěstí. Nacházíme zde dostatek těchto již plně rozkvetlých a nádherných tořičů.S pochopením k jejich vzácnosti si je nafotíme a pokocháme se. Kdypak zase budeme mít možnost vidět nějakou takovou vzácnost? Kdo se nabažil, může zde ale hledat dále. Roste zde dosti plně kvetoucích okrotic kurdských. Nalezla se i jedna rostlina bez chlorofylu, celá vybledlá. Také zde nalézáme statné kruštíky. Pokvetou však ale až později, měl by to být totiž Epipactis turcica. Ti co se hledají dále, až v obci, přinášejí také zprávu o nálezu onoho vzácného Ophrys isaura i tam a to je potěšující,,že zdejší výskyt není vázán jen na ten malý a lehce zranitelný prostor dřevoskladu. V okolí Gülnaru a celé této oblasti, která již leží v bývalé antické Kilikii, máme vyznačeny i jiné lokality se zajímavou orchideo květenou. Ale bohužel bouřky a drobné problémy zapadlého autobusu nás přece jenom trošku zdržují a tak jsme rádi, že po tak úspěšném dnu alespoň provizorně zabivakujeme na okraji silnice. Hlavní však je, že se podařilo vyprostit autobus a tak ráno můžeme pokračovat podle plánu, jako kdyby se nic nestalo.                                                                                        
Jsme už dost daleko na východě a blížíme se do provincie Icel (Mersin), kde máme naplánovány opět lokality zajímavých kytek. Přejezd je dlouhý. Pohybujeme se velkou část dne v povodí a údolí významné jihoturecké řeky Göksu. Tato prudká a vodnatá řeka, dříve nazývaná Kalykadnus, ústí do moře rozsáhlou deltou u města Silifke. I ono je naší zastávkou, ale ještě před příjezdem do něho se zastavujeme u malého pomníčku vysoko nad řekou. Ten připomíná, že při 3. křížové výpravě zde zahynul v proudech divoké řeky slavný císař Fridrich Barbarossa, což mělo za následek zmar jedné z největších výprav evropanů do Palestiny. Cestu tento den končíme u moře u dvou hradů Kizkalesi a koupelí v moři v příjemného kempu u městečku Davultepe.                                                                                                                                                                          
I v provincii Icel máme v podhůří Torose naplánované bohaté lokality a tak si odškrtáváme i Orchis syriaca, který zde hojněji roste společně s Orchis anatolica. Ten nalézáme i bělokvětý. Tořiče jsou zastoupeny opět Ophrys straussii a nově i Ophrys episcopalis a máme i první nález Limodorum abortivum. Nově popsaný druh tořiče Ophrys iceliensis pak nalézáme na hřbitově ve městě Gözne, doprovázený opět Ophrys straussii, ale i Orchisem tridentata a i několika rudohlávky. Po kratším výpadu do hor však zase musíme pokračovat dál. Přejíždíme rozsáhlou jihotureckou nížinu, kde jen míjíme města Tarsus a Adana. Blížíme se k nejjižnějšímu bodu naší cesty do provincie Hatay, s hlavním městem Antakya. Krajina se zde mění. Opět se objevují na obzoru hory, ale my si zatím jen všímáme směrovky s nápisem Issos.
To je totiž to místo, kde Alexandr Makedonský porazil na hlavu přesilu obávaných Peršanů.
Další cesta nás má zavést, v poblíž ležícím přístavním městě Iskenderun, do kempu kdesi u moře. Bohužel to ale není cesta, po čem musíme jet. Je to několik kilometrů rozkopaného staveniště, plného prachu a výmolů. Až za tmy ale slibovaný kemp nalézáme a ta hrozná cesta je zapomenuta. Po dobrém noclehu dokonce uvěříme majiteli kempu, že k cestě na jih můžeme použít zkratku přímo podle pobřeží. On oproti nám asi tušil, že to jako jediný autobus dokážeme. Zde se místo krásných výhledů na rozeklané a opuštěné pobřeží pouze s ležícími pytly cibule z nějaké havarované lodi spíše modlíme, aby autobus překonal všechny nástrahy cesty, včetně brodění několika potoky. Když pak ale zdárně dorazíme do Samabdangu u bývalého antického přístavu Seleukeia, myslíme zase už znovu na kytky.
Zde pod malým pohořím Ziyaret Dagi nacházímé nádherné místní druhy ophrysů. Je to především nově popsaný druh Ophrys ziyaretina, ale i nádherné tmavě kvetoucí tořiče druhů Ophrys antiochiana a O.amanensis. Vedle dalšího druhu Ophrys episkopalis  nacházíme i odkvétající druhy připomínající druh Ophrys levantina. Pod 1759 m vysokou horou Djebel Akra, se přímo na hranicích se Sýrií skrývá antická hora nazývaná dříve Kassius. Ta je známa jako sídlo Panthenonu semitských božstev, hlavně nejvyššího jejich boha Baala. Naše cesta na jih zde už také doopravdy končí. Na hranicích za vesnicí Yayladagi nalézáme ještě vzácnou Platantheru holmbei, Serapias levantina a několik červeně kvetoucích hnědelů Limodorum abortianum variety rubrum. Po změně směru přímo na sever už míříme jen za památkami města Antakya. Ty nás nezklamou. V archeologickém muzeu obdivujeme soubor nádherných a světově unikátních mozaik z antického Dafne. Také návštěva skalního chrámu sv. Petra, kde se datují počátky křesťanství, zanechává hluboký dojem.
Čas je však neúprosný a tak už zase míříme dál. Přes město Osmanya se dostáváme až k antickému nalezišti pozdních Chetitů v NP Karatepe, ležícího vysoko nad místním přehradním jezerem. Zde mimo antických památek máme štěstí i na orchideje. Nacházíme dokvétající Orchis punctulata, Orchis fragrans i Orchis tridentata. Mimořádný je nález z kaluží vyrůstajících Ophrys apifera ve světlé varietě flava. Za focení stály i skupinky Ophrys episcopalis a raritou byl nález jednoho kusu Ophrys atica.                                      
Cesta zpět domů nás však přivádí ještě do dalších zajímavých koutů Turecka, jako např. do nádherného pohoří Ala Daglar a nebo za světově unikátní zajímavostí Kapadocie. Tamější výtvory přírody ve zvětralých sopečných tufech nadchnou svou mimořádností asi každého a nemusí to být způsobeno ani časným budíčkem od hučení desítek brzy ráno startujících horkovzdušných balonů.                      
Po dvou dnech bez orchidejí si ale přesto nenecháme na závěr naší cesty obrat ještě o nějaké orchideje. Nocujeme totiž na známých lokalitách u jezera Abant a i když času už moc není, přesto nacházíme toužebně očekávanou Steveniellu satyroides. Je v plném květu a k tomu přídavkem tam kvetou „hejna“ Orchis pinetorum, Orchis tridentata a Orchis morio. Po takových nálezech už musí být asi každý z nás spokojen. Proto se po těchto zážitcích mysl nás všech asi už zaobírá jedinou věcí, a to abychom se v pořádku, jak bývá zvykem, dostali po dlouhých devatenácti dnech domů.