JAN PONERT & PAVEL SEKERKA
Když jsme plánovali cestu do Iránu, měli jsme trochu obavy. Člověk by tak nějak automaticky čekal, že to bude nebezpečná země s nepříjemnými lidmi. Někdo by ho tam měl zkusit okrást a někde by se ho měli snažit zabít. Jenže zprávy od několika známých, kteří v Iránu byli, říkaly pravý opak. Všichni si tuhle zemi chválili. A tak jsme vyrazili a ono to bylo opravdu příjemné. Lidé byli milí, nikdo nás neokrádal ani nezabíjel a měli jsme celkově bezpečnější pocit než například v Turecku. Úplně bez problémů to ale také nebylo. Přeci jen jsou Iránci výrazně odlišná kultura od té naší. První problémy nastaly při zařizování víza. Pro udělení víza je nutné mít rezervovaný hotel na první noc pobytu. Jenže, zkuste si v Iránu zarezervovat hotel po internetu. Najdete jen pár předražených hotelů a spousty nefunkčních odkazů. Další nepříjemnost spočívá v tom, že Irán není v Mezinárodním měnovém fondu, takže v něm nelze používat naše platební karty ani jiné vymoženosti moderního bankovnictví. Musíte si tedy přivézt dostatečnou hotovost. Mírně komplikované je také půjčení auta. V současné době již není povinné půjčit si k autu řidiče a cizinci s mezinárodním řidičským průkazem nyní mohou půjčené auto řídit sami. Jediná půjčovna pro cizince, kterou lze na internetu snadno najít, je ale letištní pobočka Europcar, která nabízí neuvěřitelně předražené ceny. Nakonec se nám podařilo sehnat místní levnější půjčovnu, která fungovala perfektně, ale byla to doslova detektivní práce.
Když jsme v Iránu vyjeli půjčeným autem z letiště, začali jsme zjišťovat, že se tady jezdí opravdu jinak než v Evropě. Více to připomínalo styl řízení, který znám z tropické Asie. Pruhy namalované na víceproudé silnici jsou spíše na okrasu, nebo je lze využít jako středovou vodící čáru. Blinkr není nutné dávat. Předjíždí se cokoliv, kdekoliv a za jakoukoliv cenu. V mlze se svítí dálkovými světly a ve tmě se svítí mlhovkami, takže to vždycky oslňuje. Ve městech je provoz poměrně hustý a všichni se všude cpou podle hesla, kdo se tam nacpe dříve, ten jede. Zároveň platí, že kdokoliv může udělat cokoliv a pokud na to ten druhý nedokáže včas zareagovat, je to jeho chyba. Na druhou stranu je pravda, že silnice jsou oproti okolním zemím velice kvalitní a benzín je levný.
Irán je obrovská země a během naší cesty jsme se pohybovali pouze v jeho severní části. Střed Iránu je poměrně suchý a takřka bez orchidejí. Jediné údaje z těchto sušších částí se paradoxně vztahují k bažinným druhům Anacamptis palustris subsp. elegans a Dactylorhiza umbrosa, které zde mohou najít vhodné podmínky v nivách velkých řek. Okolní krajina však příliš vysychá, aby v ní mohly růst orchideje. Vlhčí oblasti, ve kterých rostou všechny ostatní místní orchideje, jsou v zásadě dvě. Pohoří Zagros a Elburz. Obě tyto oblasti na západě volně přecházejí ve vlhčí části jiných hor vybíhajících z Turecka, Arménie, Azerbajdžánu a severního Iráku a jsou tedy spojené s areály orchidejí východního mediteránu. Orchidejová flóra Iránu je proto alespoň v hrubých rysech dost blízká například turecké.
Pohoří Zagros se táhne z Kurdské oblasti na trojmezí hranic Iráku, Turecka a Iránu směrem na jihovýchod až do Perského zálivu. Hřebeny jsou to vysoké a směrem na jihovýchod v nich ubývá vody a stejně tak i orchidejí. Zatímco v jejich Kurdské části rostou druhy jako Ophrys cilicica, O. schultzei či Himantoglossum comperianum, v jihozápadní části mají růst již jen Anacamptis collina, Ophrys zagrica a na jižním úbočí O. khuzestanica. Tořič O. zagrica má být nejvýše rostoucím tořičem vůbec (2100–2500 m n. m.) a O. khuzestanica je zase pravděpodobně nejjižněji rostoucím taxonem tohoto rodu.
Pohoří Elburz leží na severu země. Hory jsou to také vysoké, leží tu sezónní lyžařské areály a také nejvyšší hora Blízkého východu, Damávand (5610 m). Hřebeny se táhnou ve výšce zhruba 3000 až 4000 m n. m. směrem od západu na východ a jejich severní svahy spadají přímo k pobřeží Kaspického moře (-28 m n. m.). Právě na těchto prudkých svazích se sráží vlhkost přicházející od Kaspického moře a jsou zde jedny z nejvlhčích oblastí Blízkého východu, kde srážkové úhrny výrazně přesahují 1000 mm ročně. Tato oblast je v Iránu na orchideje nejbohatší a zdejší taxony jsou opět podobné Středomořským. Najdeme tu například rody Anacamptis, Cephalanthera, Epipactis, Neottia, Ophrys, Orchis, a Steveniella. Směrem na východ toto pohoří klesá a vzdaluje se od moře, což vede k tomu, že prudce ubývá srážek. Orchideje tímto směrem začínají být rozšířené pouze ostrůvkovitě, zpravidla na návětrných svazích pod vrcholky vysokých hor, kde prší častěji. Zde se vyskytují nejvýchodněji rostoucí taxony některých středomořských rodů, jako jsou Anacamptis a Ophrys. Dále směrem na východ pokračují kolem hranice s Turkmenistánem areály jen několika málo druhů a v Pákistánu volně navazují na vlhčí oblasti výskytu východoasijských orchidejí. Právě tato oblast severního Iránu je tedy v současné době hypotetickým mostem umožňujícím alespoň omezený kontakt populací orchidejí ve východní Asii s těmi ve východním Středomoří. Směrem na sever totiž panuje přílišné sucho až po jih Sibiře (severní Kazachstán) a směrem na jih je přílišné sucho až k Ománskému zálivu. Jako příklady orchidejí, jejichž areál prochází tímto úzkým pruhem a vyskytují se jak ve východní Asii, tak v Malé Asii lze jmenovat Cephalanthera longifolia, Dactylorhiza umbrosa, Epipactis helleborine a E. veratrifolia.
Během naší cesty jsme se pohybovali právě v severní oblasti výskytu orchidejí v okolí pohoří Elburz. Vyrazili jsme na přelomu dubna a května, kdy kvete většina orchidejí. Patrně největším místním lákadlem je vstavač Orchis adenocheila, který se vyskytuje pouze v okolí pohoří Elburz. My jsme se s tímto druhem setkali na několika místech. Rostliny jsou to poměrně velké, připomínající náš O. purpurea, i když někdy jsou o trochu nižší. Květenství je husté, někdy krátce vejcovité, jindy dlouhé a válcovité. Pysk má pro vstavače obvyklé skupinky fialových chlupů, ale podkladová barva je značně variabilní. Od čistě bílé do různých nádechů růžové, nebo až po žlutou, případně jejich kombinace. Na východě poblíž měst Maraveh Tappeh a Tangrah převažovaly vysoké žluté rostliny, zatímco dále na západ (nad obcemi Ziarat, Tuskestan a Kelardasht) jsme nacházeli převážně mírně nižší rostliny od bílé po světle růžovou. Tento druh jsme vždy viděli v řídkých lesích, křovinách, nebo na loukách u lesních okrajů. Někdy se vyskytoval společně s O. simia, ale většinou si vybíral vlhčí a trochu více přistíněná místa. Třetí druh, O. punctulata pak rostl ještě více na suchu a na slunci. Obecně platilo, že žlutokvěté formy O. adenocheila se vyskytovaly v sušších biotopech než růžovobílé formy. Možná by to mohlo být pozůstatkem introgrese suchomilného žlutokvětého O. punctulata. Všichni zástupci rodu Orchis mají v Iránu velký problém díky svým velkým hlízám. Ty jsou sbírány na salep, a především na východě, u města Maraveh Tappeh, jsme viděli spousty čerstvě vyrytých poházených rostlin O. simia i O. adenocheila a několik skupin sběračů. Jeden nám dokonce nadšeně vyprávěl, že právě tenhle velký žlutokvětý je ten správný s největšími hlízami a že se má vyrývat spíš než ten menší fialový.
Dalším zajímavým rodem jsou v Iránu tořiče. Na malých zbytcích luk mezi výsadbami mladých stromků jsme v blízkosti města Maraveh Tappeh viděli poměrně hezkou populaci „locus classicus“ O. turcomanica, který je spolu s O. kopetdaghensis ze sousedního pohoří Kopet Dagh nejvýchodněji rostoucím tořičem. Ophrys turcomanica patří do příbuzenstva O. sphegodes a O. mammosa, ale pokud bych měl podle morfologie vybrat, ke které z těchto dvou skupin patří, musel bych si hodit mincí. Květy jsou spíše menší, velikostí podobné O. sphegodes, ale tvarem připomínají spíše O. mammosa s krásně sytým a pro tuto skupinu neobvykle pestrým vybarvením. Dalším zajímavým tořičem je O. kojurensis, který jsme viděli v neprostupném křoví na locus classicus v blízkosti obce Dasht-e Nazir. Jedná se patrně o taxon ze skupiny O. mammosa, který vytváří trojlaločný, ale neobvykle tvarovaný pysk. Postranní laloky jsou poměrně hluboce oddělené a jejich okraje jsou ohnuté vzhůru, což dává dojem široce rozprostřeného pysku. Květy navíc velmi příjemně medově voní, což u tořičů není časté. Zajímavá byla také prohlídka locus classicus O. sintenisii. Ostnité křoví propletené ostružinami, které zarůstá prudké zářezy říčky ve štěrkopískové terase pod severním úbočím hor. O co hůř, v říčce se vedle toho správného roští pase stádo ovcí hlídané ostrými psy a na plošině nad roštím je zřízena velká skládka, ze které vítr odnáší rozličné odpadky a pach až k vám. Jednoznačně jsme tuhle lokalitu vyhodnotili za nejošklivější z celého výletu. Zdejší tořiče jsou vysoké rostliny s velice tmavými pysky, které v poměrně hlubokém stínu křovin vytváří vegetativně rozrostlé skupiny listových růžic. Takřka identické rostliny jsme viděli také u obce Beshar. Tyto rostly v hlubokém stínu hustého lesíka mladých stromů a na rozdíl od těch u skládky nevytvářely větší skupiny listových růžic. Vzhledem k variabilitě, kterou jsme na této lokalitě viděli, bych souhlasil s názorem J. Renze a O. sintenisii považoval za totožný taxon s O. transhyrcana. Některé exempláře měly pysk celistvý, jiné zřetelně trojlaločný. Druhou skupinou tořičů, která zasahuje do pohoří Elburz, je skupina O. oestrifera, konkrétně v podobě taxonu O. oestrifera subsp. elburzana. V rámci skupiny je to spíše nižší taxon s mírně většími květy, širšími pysky a krátkými růžky.
Zajímavé jsou také další orchideje. Například elburzké populace Steveniella satyrioides mají na rozdíl od tureckých rostlin zevnitř výrazně tečkovanou přilbu a celé květy jsou barevně kontrastní. Anacamptis morio má u města Maraveh Tappeh ostře ohnuté postranní laloky pysku dolů, podobně, jako A. laxiflora. Dobře známý Neottia nidus-avis je v Iránu světlejší a štíhlejší. Do západní části pohoří Elburz zasahuje z Malého Kavkazu Cephalanthera caucasica s velkými bílými květy. Nepodařilo se nám najít Anacamptis palustris subsp. elegans. Měli jsme GPS údaje o dvou lokalitách, na kterých rostly v roce 2005 stovky rostlin. Nyní byla obě místa odvodněná a zničená.
Příroda Iránu je ale zatím skoro všude nádherná a určitě stojí za vidění. V sušších místech, kde již nejsou orchideje, lze poměrně snadno najít například různé tulipány, řebčíky, hlíznaté áronovité včetně rodu Eminium, či třeba nádherné kosatce sekcí Juno a Oncocyclus. V ještě sušších místech cibulovin ubývá, ale střídá je překrásná růže Rosa persica s drobnými šedými listy a sytě žlutými květy s kontrastním červeným středem. Irán je zatím poměrně bezpečná země (snad s výjimkou některých příhraničních oblastí) a určitě stojí za návštěvu.