Aktuality > Pěstování orchidejí > Tropické orchideje > Zkušenosti s Brachypetaly
 
 
 
 

Zkušenosti s Brachypetaly

Radek Zakostelecký

Ve světě orchidejí se vyskytují skupiny rostlin, které souhrnně označujeme jako problematické. Do jisté míry je to dáno tím, že jsme dosud málo pochopili podstatné faktory ovlivňující jejich optimální růst. Jednou z nich je nesporně část rodu Paphiopedilum – sekce Brachypetalum. Jedná se o malou skupinku něžných pantoflíčků, které svou krásou zaujmou snad každého pěstitele. Sestává ze 4–6 druhů díky variabilnímu Paphiopedilum godefroyae. To má tečkovaný pysk. Od toho někteří autoři odlišují Paphopedilum leucochilum, které má pysk bez teček a Paphiopedilum ang-thong, jež je pravděpodobně přírodním hybridem mezi Paphopedilum niveum a P. leucochilum. U ostatních druhů, co se taxonomie týče, již takové problémy nejsou. Leč ponechme tyto starosti teoretikům a věnujme se samotným rostlinám. Pro zjednodušení se přidržíme rozdělení podle P. Cribba na čtyři základní druhy: bellatulum, concolor, godefroyae a niveum. Abychom se orientovali v odlišnostech při jejich pěstování to zcela postačí.
Naleziště těchto rostlin se táhnou celým Malajským poloostrovem, pokračují přes Thajsko, Barmu, Laos, Kambodžu a Vietnam až do jižní Číny. Podle místa výskytu je lze rozdělit do dvou skupin. První zahrnuje druhy Malajského poloostrova. Paphiopedilum niveum se zde vyskytuje v jižním Thajsku a severní Malajsii od úrovně moře do 200 m. Paphiopedilum godefroyae v thajské části poloostrova a přilehlých ostrovech v nadmořské výšce do 100 m. Rostliny často rostou jen několik metrů nad mořskou hladinou ve štěrbinách vápencových skal zcela bez substrátu, či v nízké vrstvě listového humusu.
Do druhé skupiny řadíme vnitrozemský horský druh Paphiopedilum bellatulum z Barmy, Thajska a jižní Číny z nadmořských výšek 900–1600 m a Paphiopedilum concolor s největším rozšířením. To se nachází mimo Malajský poloostrov v celé oblasti výskytu brachypetal ve výškách od 90 do 1000 m. Podloží je zde podobné jako u malajských druhů. Paphiopedila zde rostou většinou v nízkých porostech na zimu opadavých. V těchto oblastech již údajně převládá výrazně monzunové podnebí se suchými zimami a deštivým létem. Z toho na první pohled vyplývá, že malajské druhy rostou v teplých vlhkých oblastech a vnitrozemské druhy v místech relativně suchých a chladných. Tomu odpovídají také informace z dostupné literatury. Avšak na tento problém již upozorňuje ve svém článku v časopise Živa J. Rill, který zmiňovaná naleziště několikrát navštívil: „Začátkem března na lokalitě Paphiopedilum bellatulum ve výšce kolem 1600 m (hora Chiang Dao v severním Thajsku) jsou denní teploty okolo 35 °C a v noci neklesají pod 20 °C. Na pobřeží jižního Thajska a v Malajsii jsou v dubnu ještě o 3–4 stupně vyšší a mezi dnem a nocí ještě vyrovnanější. Tyto teploty poněkud poklesnou v létě s nástupem monzunových dešťů.“ To potvrzují i zkušenosti v kultuře. Pokud jsem pěstoval rostliny ve skleníku s extrémnějšími podmínkami, trpěly hnilobami listů i kořenů a jejich přírůstky byly slabé. Při pěstování v bytových podmínkách s vyrovnanějšími teplotami se růst i zdravotní stav viditelně zlepšil. Paphiopedila sekce Brachypetalum se v kultuře jeví jako výrazně teplomilná a pokles teplot pod 20 °C již bývá pro ně kritický, zvláště jsou-li rostliny vlhké! To nám objasní další citace z výše zmíněného článku. „Od listopadu, kdy zaprší naposledy, substrát postupně vysychá až do té míry, že z něj rostlina není do nástupu monzunu koncem dubna schopná vodu získávat, svůj růst zastavuje a připravuje se na reprodukční proces.“ Z toho vyplývá, že bychom všechny druhy této sekce měli pěstovat celoročně v teplých podmínkách se zimní suchou periodou. Tomu napovídá i jejich dosti sukulentní charakter. Je patrné, že krátké silné listy a bohatý kořenový systém umožňují v přírodě těmto rostlinám odolávat suchu i výrazné světelné intenzitě. V závěru tohoto pojednání je třeba ještě zdůraznit, že lokality jsou vystaveny téměř neustále vanoucímu větru.
Po předchozím cestování exotickými zeměmi se vraťme zpět do našich domovů, které s námi sdílejí i naši orchidejoví miláčci. Jak jsem výše naznačil, pěstuji své rostliny volně na okenním parapetu bez jakýchkoliv technických vymožeností. O své zkušenosti bych se chtěl s vámi podělit. Mou první orchidejí bylo Paphiopedilum concolor. Nadšeně jsem si ho přinesl domů a sebevědomě prohlásil: „To zvládnu“. Nastudoval jsem dostupné informace, starostlivě o něj pečoval a těšil se na květy – marně. Rostlina spíše ubývala a posléze uhynula. Protože jsem narozen ve znamení býka a hned tak mne něco neodradí, bral jsem toto jako výzvu. Pořídil jsem si další druhy a s ještě větší vervou se pustil do jejich pěstování. V tomto období jsem měl orchideje umístěny v pokojové vitríně, kde vcelku dobře prosperovaly. Přiměřeně přirůstaly a pravidelně kvetly. Toto se změnilo ve chvíli, kdy jsem uvedl do provozu nový skleník. Od té doby brachypetala chřadla až do přemístění na okenní parapet. Teprve později mi došlo, že růst ve skleníku nebyl optimální v důsledku příliš nízkých teplot (minimálně 15 °C), způsobený snahou při nákladném provozu ušetřit.

Co jsme se do této doby naučili?
1.  Brachypetala jsou v kultuře dosti teplomilná i když některá rostou v horských
     oblastech s výrazně monzunovým klimatem (Paphiopedilum bellatulum).
2.  Od konce listopadu do konce dubna vyžadují tyto rostliny suché období klidu.
     Vláhu zajišťujeme spíše mlžením.
3.  V zimním období shodně se suchou periodou potřebují maximum světla.

Dalším důležitým prvkem ovlivňující růst je voda. Je to alfa a omega pěstování tohoto typu rostlin. Brachypetala patří k nejcitlivějším orchidejím, co se kvality vody týče. Vodivost nad 100 µS je už pro rostliny kritická a dlouhodobé zasolování substrátu vede zaručeně ke ztrátě kořenů. Tomu nejlépe předejdeme jeho občasným důkladným propláchnutím. Kvalitní voda je nezbytná při způsobu kultury, o které bude hovořeno dále. Otázku čím zalévat jsme zodpověděli, zbývá otázka jak. Toto je asi největší kámen úrazu při pěstování těchto rostlin. O suché zimní periodě jsem se již zmínil, ale co v období růstu? Přesvědčil jsem se, že podle mé úvahy zcela vyschlý substrát téměř vždy po vyjmutí rostliny z květináče obsahoval zbytkovou vlhkost.
Tu brachypetala dokáží dokonale využít. Odpověď na otázku kdy a kolik zalévat si musí najít každý sám. Nejlépe nám jí zodpoví teprve zkušenost. Tu získáme citlivým pozorováním pěstovaných rostlin s dostatečnou předvídavostí. Každá chyba v této oblasti se projeví až s dlouhodobým zpožděním. Rostliny mohou i roky přežívat bez vnějších známek poškození i když jejich kořenový systém není plně funkční nebo je zcela zničen.
Aby výčet fyzikálních faktorů ovlivňující život rostlin byl úplný, jako poslední téma si zvolíme substrát. Zde chci předeslat, že v dnešní době lze koupit různé typy, ve kterých tyto rostliny dobře prospívají. Ne tak tomu bylo vždy. Než nás zasáhla všemocná ruka trhu, chodili jsme s igelitkou po lese a z donesených komponent substráty pracně připravovali. Člověk je však od přírody tvor líný, a tak jsem začal přemýšlet (jako mnoho jiných), jak si celou věc usnadnit. Začaly experimenty s perlitem, hoblinami či sphagnem. V tomto období hledání mne oslovil článek Dr. Tanaky, jehož podstatou je NIKDY NEPŘESAZOVAT. Je to logické. V přírodě orchideje také nikdo nepřesazuje a ony rostou bez naší „pomoci“ nerušeně na stejném místě. Tato metoda spočívá v použití dostatečně velkých pěstitelských nádob a kvalitního substrátu, abychom mohli nechat rostliny v klidu růst. K tomuto účelu jsem zvolil tehdejší novinku – průsvitné plastové květináče (dnes je patrné, že jsem jejich velikost podcenil). Ve snaze napodobit přírodní podmínky jsem jako substrát použil barrandovský dolomitický vápenec o velikosti až několika cm v horní vrstvě doplněný o trochu sphagna a bukového listí. Místo drenáže jsem použil obrácené mřížkové květináčky. Nyní po deseti letech zkušeností s takto pěstovanými rostlinami mohu konstatovat, že Tanakova metoda má v pěstování brachypetal zcela nepochybně své opodstatnění. Za tuto dobu jsem rostliny nikdy nepřesazoval a ty zaplnily celý prostor květináče (viz foto). Dvakrát ročně spolehlivě kvetou a nasazují velké množství nových výhonů. Díky použitému substrátu, který neobsahuje téměř žádné živiny, je to způsob pěstování na hranici hydroponie. I když brachypetala nejsou velkými jedlíky je pro ně životně důležité velmi opatrné hnojení. K jejich výživě používám dlouhodobě osvědčený Wuxal a Orchimix (organicko-minerální hnojivo), ředěné na roztok do 100 µS. Ten se mi zdá obzvláště vhodný, protože při doporučených koncentracích minimálně zvyšuje vodivost a rostliny na něj příznivě reagují. Avšak opět zdůrazňuji, že při takto dlouhodobé kultuře je nezbytné používání velmi kvalitní zálivkové vody. Brachypetala se mohou samozřejmě pěstovat klasickým způsobem. Zde je naznačena pouze jedna z alternativ jejich pěstování, jejímž výsledkem jsou silné pravidelně kvetoucí rostliny. Úskalím je nebezpečí přelití, zvláště v první fázi, kdy jsou ještě příliš malé. Nejlepší prevencí je výběr zdravých jedinců s neporušeným kořenovým systémem.
Na závěr doplním údaje o mých konkrétních pěstitelských podmínkách a zmíním několik aspektů, s nimiž jsem se u jednotlivých druhů setkal. Rostliny mám umístěny na jižně orientovaném okně (viz foto), kde jsou v zimních měsících vystaveny přímému slunku. V létě je tento prostor také velmi světlý, protože je stíněn pouze přesahem střechy. Žaluzie používám jen při přímém oslunění v pozdním jaru (během května a června) a koncem léta (od poloviny srpna do konce září). Květináče jsou postaveny v miskách na vrstvě molitanu, aby po zalití nestály ve vodě. Vlhkost vzduchu se v místnosti pohybuje mezi 60–70 % a mírně klesá jen při intenzivním vytápění. Teplotu zde udržuje pokojový termostat nastavený na 22 °C. Ke vzestupu dochází jen díky slunečnímu záření (v okolí rostlin maximálně do 30 °C) a k poklesu v nočních hodinách (minimálně 18 °C). Rostliny denně lehce přemlžím.
Kdyby se mne někdo zeptal jakým brachypetalem začít, asi bych mu doporučil Paphiopedilum concolor. Zdá se v kultuře nejtolerantnější, což je pravděpodobně zapříčiněno největším rozšířením v rámci této sekce a tudíž širokou amplitudou tolerovaných hodnot. Na druhou stranu spektra bych postavil Paphiopedilum bellatulum, které ač z vyšších chladnějších poloh (anebo právě proto), nejvíce trpí listovými hnilobami a ztrátou kořenů. Zde je třeba velké opatrnosti a opravdu důsledné dodržování zimní suché periody, jinak můžeme očekávat jeho poškození nebo úhyn. Paphiopedilum niveum stojí někde uprostřed. Netrpí nemocemi tolik jako bellatulum, ale jeho růst je slabší než concolor. I když svou vitalitu všechny druhy předvedou teprve po delší době nerušeného růstu. Pokud jsou v dobré kondici také snáze překonávají pěstitelské chyby. S Paphiopedilum godefroyae (a jeho příbuznými) nemám dostatečné zkušenosti, protože v době kdy jsem s pěstováním začínal, nebyla paphiopedila běžně dostupná. Vzhledem k tomu, že jeho naleziště jsou téměř shodná s výskytem Paphiopedilum niveum předpokládám, že nároky obou druhů budou velmi podobné.
Brachypetala jsou nádherné rostliny vyznačující se dosti specifickým způsobem života. Vždyť místa jako Krabi nebo Langkawi patří k největším skvostům na této planetě, a to že zde žijí tyto střevíčníky z nich činí pro mnoho milovníků orchidejí učiněný ráj. Smyslem tohoto článku je snaha o to, aby tyto nádherné rostliny nemusely díky naší pouhé marnivosti končit svůj život v orchidejovém nebi.

Použitá literatura:
[1]    P. Cribb: Genus Paphiopedilum (1998)
[2]    J. Rill: Východoasijské orchideje z rodu Paphiopedilum, Živa 2/1995
[3]    RNDr. P. Vlasák, CSc.: Paphiopedilum, Orchidea 1/91 (časopis Orchidea
           klubu Praha)
[4]    Dr. Tanaka: How to grow bigger Brachypetalum

 
 
Orchidea klub Brno