Andora a Alpy 2019

JAK JSME JELI DO „ANGOLY“

(Andorra a francouzské Alpy 29.6.–9.7.2019)

PAVEL NOVOSÁD

„Angola?? Nebojíš se??“, porozuměl kdosi špatně sdělení, že jedeme do Andorry.

No ale vžilo se…

Devět lidí, kteří se vezli v renaultíku pro devět lidí:

Vlastík+Marcela+Vašík Vlačihovi, Míla+Honza Vieweghovi, Eva+Zdeněk Kežlínkovi, Honza Juroch – a moje maličkost.

V sobotu 29. 6. se všichni sejdeme v Praze (s ohledem na převažující jihomoravskou, ba přímo brněnskou sekci zájezdu – v Práglu) u Hlaváku.

Vlastík nás pak veze výše zmíněným renaultíkem (pro milovníky přesných technických detailů – černým) ku Rozvadovu a dál. Se západem slunce přejíždíme Rýn a pokračujeme vnitřkem Francie. Z noční (proklimbané) jízdy si zapamatuji jen dva nosorožíky (kluka a holku), lezoucí v horké noci po plastovém kontejneru kdesi u benzínky ve francouzském vnitrozemí.
Protože dosud jsem nosorožíka viděl jen napíchnutého na špendlíku, jsem moc potěšen!

Neděle 30. 6.

Ráno před osmou jsme v Carcassonnu.

Úcta k váženému čtenáři mi nedovolí ani jen pomyslet! že by zmíněný nevěděl, o čem mluvím, píšu; Carcassonne jistě všichni znají…

… na rozdíl ode mě, který (jsem) jen mlhavě tušil – je to snad nějaké město s hradbami?
Viděl jsem to kdesi možná v souvislosti s Tour de France?

Carcassonne patří k nejzachovalejším středověkým pevnostním městům v celé Evropě, proto bylo roku 1997 zařazeno na seznam kulturních památek organizace UNESCO. Nachází se na jihu Francie v departementu Aude a regionu Languedoc-Roussillon, asi 70 km severozápadně od Perpignanu.

(Četli jsme slovo wikipediové…)

Jdeme ke starému městu, je to opravdu nezvykle parádní památka. Starý most přes řeku L’Aude, úplné hradby, hezké věže. Stará bazilika s krásným, románským portálem a řadou ksichtíků různých příšerek nahoře. Kafe na milém náměstíčku. Carcassonne byla moc dobrá zastávka.

Pokračujeme do Andorry, opouštíme dálnici, jedeme přes hory.

A pak to začne. Teda vybuchne!

Nejprve vidíme v příkopě spoustu rudohlávků a mezi nimi acerasy, ty jsou sice už dost „jeté“, ale když je člověk naposledy zahlédl tak před 15 lety…

Jedeme dál a mě jen napadne, najít tak třeba jazýčky, to by bylo něco… – a v tom okamžiku Honza Juroch řekne „Tam je himantoglossum!“ Má pravdu, jazyků je u cesty 7 či 8, druh Himantoglossum hircinum, tu sice asi běžný, ale u nás za ním musíme jezdit třeba až do Sas k Jeně (či do Rakous?) Z foťáků se kouří…

O kousek dál u cesty „jen“ fuchsáky – ale nádherné! (a k tomu i ještě parádně kvetoucí acerasy).

Pak zase Marcela pronese „Tam je ustulata!“

(A samozřejmě tu kromě ustulaty kvete minimálně deset dalších druhů, dokonce i jeden tořič včelonosný na nás ještě počkal, jinak hlavně zajímavé prstnatce...)

Hned první půlden musíme téměř čelit ataku „orchidejové přežra – orchidejového přejezení“

Hlavním cílem naší „expedice Andorra“ jsou ale (mj.) jisté dva druhy nigritell, pochopím.

První lokalita, kde by nigritelly měly být, je výše položené, holé sedlo Col de Pailhères (2001 m.n.m.) – a tam jich pár opravdu najdeme, jsou to ale „jen“ austriaky (Nigritella austriaca je spolu s Nigritella rhellicani běžná třeba v Dolomitech – dřív jsme jim všem dohromady říkali Nigritella nigra).

Mě potěší několik drobných hořců pyrenejských, konečně je tedy vidím v Pyrenejích, znám je z tureckého Kačkaru a bulharské Rily. Pěkné, modré kvítečko, podobné hořcům jarním.

Těsně před Andorrou nás navigace tlačí do tunelu, kterým se dá podjet hřeben – ale dochází nám nafta a nad tunelem by podle navigace měla být benzínka, tak jedeme normální cestou. Benzínka opravdu je, dokonce hned několik! (?? – asi v tom jsou peníze, v Andoře je prý vše levnější. Opravdu – litr nafty tu není za 1,40-1,50 € apod., jako ve Francii, ale za 1,01 či 1,02…)

Další nigritelly zahlédneme ve svahu nad cestou kousek před naším prvním bydlením, ale protože nás žene čas, nezdržíme se.

Jedeme dlouhým, a ne moc širokým údolím; vlastně celá Andorra je takové jedno dlouhé údolí, kolem hlavní silnice je skoro všude zástavba. Náš cíl se jmenuje Sant Pere.

Pondělí 1. 7.

Jedeme do bočního údolí Vall d’Incles. Do údolí vjet nemůžeme, jezdí tam „autovláček“.

Hned nad jeho konečnou je slibný svah; za ním pak pokračuje údolí Vall d’Incles.

Co tu (hlavně) hledáme?

Hledáme gabasianu.

Nigritella gabasiana (či Gymnadenia gabasiana, chcete-li) je zdejší endemit (přiznávám bez mučení, že netuším, jak rozsáhlá je oblast jeho výskytu…)

(Gabasiana je jedním ze dvou hlavních špeků našeho výletu – druhým bude jiná nigritella ve francouzských Alpách.)

V úvodním svahu i následujícím údolí kvete hezkého kvítí spousta, třeba zajímavé tučnice – a také nigritelly. Jestli to jsou či nejsou gabasiany, ale nevíme – bereme s sebou vzorky na detailnější průzkum.

Několik z nás dojde až do závěru údolí na pěkné sedlo Port de Fontargente (2262 m) Tu by už mohlo být blízko do Francie, myslíme si s Honzíkem Jurochem – a dodatečně zjistíme, že hranice jde přímo zmíněným sedlem.

Na sedle kvetou hořce, které bych laicky (vzhledem k podloží) označil za Kochovy – ale oproti těm, které znám např. z (nevápencových) Dolomitů, jsou menší a světlejší.

Doma pak doktor Jan Jesenius Vieweghus provede s hodinářskou lupou veřejnou pitvu vzorků – a prohlásí vše za „pouze“ austriaky...

Doufáme tedy v úspěšnější dny příští…

(… pokud tedy jde o nigritelly – jinak byl dnešní den skvělý.)

Úterý 2. 7.

Lepší den přijde hned další den.

Ráno po osmé vyjíždíme k sedlu nad městem Col de la Casa a zastavujeme ještě ve stoupání u (už zmíněného) svahu, v němž jsme zahlédli nigritely předevčírem při příjezdu do Andorry.

Skoro hned padneme na nigritelky, které už od pohledu vypadají mnohem pěkněji než ty „obyčejné“, jsou macatější a ač tmavé, tak přece jen červenější.

Jsouce podrobeny právu útrpnému (vytržení listenu zaživa a následný průzkum téhož hodinářskou lupou a pozorným okem Honzy Viewegha), přiznají bez prodlení „Tož jó, my zme fakt gabasiany…“

Gabasianu jsme tedy polapili. Ve svahu kvete ale mnoho dalšího, hezkého kvítí, dokvétají tu i sambuciny; mě potěší jeden ještě hezky kvetoucí narcis… Zdržíme se docela dlouho.

Pokračujeme do Španěl, kde má Zdenálek, ideový vůdce celého výletu, vyhlédnuto sedlo Col de la Creueta (asi 1800 m). I tu by měly být gabasiany – a opravdu jsou, spolu s austriakami a dalším, neorchidejovým kvítím. Protože nádherné nigritelly jsem fotil už ráno, volím místo kvítí turistiku a ve dvojici se spolulezcem Vašíkem alpským stylem (= rovnou zdola nahoru) „pokoříme“ vrchol Creueta (což je vršíček nad sedlem, 2066 m…).

Okolní krajina je působivá – vše jsou holé, travnaté svahy, podobné nejvyšším částem Velké Fatry. Úžasně uklidňující, mírné, tiché… – jen z toho občas trčí nějaký telekomunikační stožár, co se dá dělat…

Na návrh Honzy Viewegha se do Andorry vracíme cestou přes město La Seu d’Urgell a dozvím se, že zdejší biskup spolu s francouzským prezidentem představují nejvyšší „level“ správy státečku Andorra, což jsem dosud netušil… (Jak je důležité míti Honzu „Fifka“!)

Ve městě je katedrála z 12. století; za 4 juráše do ní můžeme vlézt. Katedrála vypadá uvnitř stroze, není to naše česká opuka ani pískovec, ale odolná žula… Honza Vw říká, že to prý je unikátní románská architektura díky italským vlivům, široko daleko neznámým. Také hlavice sloupoví rajského dvora jsou sochařskými skvosty.

Středa 3. 7.

Jedeme hned za „naše“ sedlo, do Pas de la Casa. Tu je potok, tvořící hranici mezi Francií a Andorrou. Na andorrské straně hustá zástavba, ale na francouzské (zatím) nic, jen svah s kvítky – a právě to je, oč tu běží!

Na tom svahu blázníme do asi 11 hodin. Kvítek moře, včetně žlutých konikleců (či sasanek?) a opravdu úžasných azalek. Také samozřejmě orchidejky; nigritelly obou druhů (austriaca, gabasiana).

Pak se vyvezeme na samotné sedlo Port d’Envalira (2408 m.n.m.) a pátráme v okolí. Hned nad sedlem jsou hořce pyrenejské, jarní i Kochovy; s Honzou Jurochem vyrazíme i na nedaleký vršek Pic de la Mayo (2616 m), kde dokvétá hodně žlutých konikleců Pulsatilla alpina ssp. apiifolia – tu jsou mnohem sytěji žluté než třeba v Dolomitech. Blížící se bouřka nás bohužel sežene dolů.

Z kvítkového programu je to pro dnešek vše, druhý půlden strávíme v místě bydlení (také příjemně J).

Čtvrtek 4. 7.

Uklízíme a balíme, čeká nás asi desetihodinový přejezd do francouzského Briançonu. Naposledy přejedeme přes Pas de la Casa, ve městě Puigcerdá o kousek dál vjedeme do Francie. Projedeme těsně kolem španělské exklávy Llívia.

(Území Llívia vzniklo v roce 1659 po uzavření jakéhosi míru, kdy Španělé museli předat Francouzům 33 „obcí“. Protože ale Llívia byla už tenkrát město, Španělé řekli, že na ni se ta smlouva nevztahuje – a celé město patří dodnes opravdu Španělům (či Kataláncům), ač je celé uvnitř Francie, byť ne moc daleko od Š/F hranice, možná 3 km…)

Francií nejprve jedeme placatou rovinou s výhledy na holé kopce se zbytečky sněhu ještě i na jižních svazích, pak zajedeme do užších údolí, zalesněné svahy, občas vesnička, občas hrad, mraky serpentin. Níže pak viadukty, občas po nich přejede úzkorozchodný žlutý vláček („Train jaune“), místní pozoruhodnost.

Před polednem krátce zastavíme ve Villefranche-de-Conflent. To je opět staré město s hradbami, podobné Carcassonne, ne tak velké, ale už též památka UNESCO.

Pak jedeme úplnou „plackou“, chvilku vidíme i Středozemní moře; kam oko dohlédne, nejsou žádné hory.

Později to začne být zase zajímavější, na severu se zvednou mraky nad horami, před Briançonem nás opláchnou dva kratší lijáky. Městem projedeme, bydlíme ve vsi o kus dál, v Chantemerle. Hledáme apartmány Bois de Coqs („Les kohoutů“?) a s menšími problémy (klíče v kastlíku o asi kilometr dál) se zdárně ubytujeme.

Přejeli jsme do Alp; původní, pracovní název akce „Andorra a Savojské Alpy“ bych tu opravil či doplnil o „Les Écrins“, tak se zdejší kus Alp jmenuje.

Těším se na zítřejší výlet na sedla Col du Lautaret (2058 m) a Col du Galibier (2645 m).

Na Lautaret jsem kdysi spal pod širákem, Galibier je zase věhlasný pojem z dějin Tour de France, která tudy mimochodem za cca tři týdny pojede zde i letos.

A hlavně bychom měli vidět další druh nigritelek (Nigritella corneliana), druhý z obou hlavních cílů výletu.

Pátek 5. 7.

V opět krásném počasí opravdu vyjíždíme na Col du Lautaret. Kousíček za sedlem parkujeme, opět po letech vidím částečně zaledněnou a stále dost zasněženou severní stěnu La Meije. Právě směrem k ní jdeme na první dnešní výlet – Jirka Janovský tu před lety šel kamsi k ledovcovému jezírku (o asi 400 m výš) a cestou našel zajímavé nigritelly.

My dnes na nigritelly štěstí nemáme – ale jinak je to k jezírku o kus výše krásná túrka sama o sobě. Fotíme zajímavé, pryskyřníkově vypadající kvítko; chlapi ho později určí jako v Česku ani na Slovensku nekvetoucí pryskyřník Ranunculus kuepferi.

Po kafích na sedle pokračujeme průzkumem blízkého svážku nad silnicí, opět tu je kvítí různého i nigritel dost, asi tu snad jsou i corneliany, ale nemají své typické, světlější vybarvení.

Pokračujeme k věhlasnému sedlu Col du Galibier (2642 m).

Hned o jednu dvě zatáčky silnice dál kvetou ve svahu moje oblíbené zvonky Campanula thyrsoides, palice hustých, špinavě bílých květů, které znám ze sedla Furka ve Švýcarsku.

O pár serpentin výše zastavíme na dalším pozoruhodném místě. Ve svážku nad silnicí je ještě zbytek tajícího sněhu, ještě kvetoucí dřípatky, tráva zatím nizoučká – a kromě jiného, hezkého kvítí konečně najdeme typicky zbarvené nigritelky corneliany, endemit to západních Alp. Fotíme fšeci jak urvaní z řetaza

(…a netušíme, co přijde ještě dnes, za okamžik, a už vůbec ne, co přijde zítra!)

O ten zmíněný okamžik dál je jiná louka, krajinářsky ještě pěknější (a Zdenálek ji má ve svém strategickém plánu!)

Nigritel tu jsou tuny, hodně světlých až téměř bílých, neskutečné!
(A stále ještě netušíme, co přijde zítra!… J )

Vysloveně přežraní dojedeme opravdu až nahoru na Col du Galibier, ač tam žádné orchideje nečekáme, ale je to hodně známé místo. Za tři týdny tudy projede věhlasná „Stará dáma“ Tour de France, fanoušci se tu v karavanech ubytují už několik dní předem, aby byli při tom, když drobný Kolumbijec Nairo Quintana v polovině stoupání na Galibier všem ujede a do té doby celkově vedoucí sympaťák Julian Alaphilippe bude ztrátu, kterou nabral do kopce, stahovat děsivým sjezdem na druhou stranu…

Během výjezdu na sedlo zpoza hřebene hor na jihu vystrčí hlavu bílý přízrak Barré des Écrins! Nejvyšší hora této části Alp (4102 m), na kterou jsem se kdysi s kamarády snažil vylézt; dojetím skoro brečím, stírám slzu…

A ze sedla je hezký výhled; daleko na severu je jakási zasněžená hora, netuším co to je.

Vzápětí bych se hanbou zavrtal do země – Honza Juroch se zeptá „Není to tam Bílá hora?“ …žíšmarjáá!!! Já(!) na to nepřijdu…

Takže z jednoho místa vidíme „Blank“ a zároveň (čelem vzad o 180°) Barré, to je teda mlask mlask!

Sjíždíme zpět do hotelu, přes cestu nám skáčou sebevražední svišti, taky atrakce.

Cestou domů ještě fotíme vydatně vybarvené prstnatce Dactylorhiza majalis ssp. alpestris.

Sobota 6. 7.

Ráno je opět krásně a my jedeme na další sedlo spojené s Tour de France – na Col d'Izoard.

Kdesi ve stoupání zahlédneme s Honzíkem Jurochem u silnice louku s hustým porostem pětiprstek – a tím začnou neskutečné orgie.

Vlastík zastaví u okraje silnice a jdeme na ty pětiprstky, je jich tu úžasná hustota, prostě na dvě kosy (první se o pětiprstky zlomí J ).
Ale to hlavní přijde pak – objevíme jednu dvě… deset dvacet… sto dvěstě… hodně světlých, skoro bílých cornelian; včerejší fotky můžeme klidně smáznout, říkám si trochu v nadsázce – ale jen trochu. Kolem nás hučí po silnici auta a hlavně motorky, funí či naopak shora sviští cyklisté. Na první loučku navazuje podél cesty další a další… Vlastík vždy s autem popojede kousek výš, ať se nemusíme vracet. Fotit bílé nigritely jednotlivé mě už za chvíli nebaví, hledám dvojice, trojice… Jsou tu i hodně vydaření kříženci nigritel s pětiprstkami.

(Či gymnadenií s gymnadeniemi?)

Na sedle zkoušíme najít ještě vstaváček alpský, je tu vápenec a jsou tu Alpy – ale Chamorchis ne…

Neděle 7. 7.

Se zastávkou ve starém Briançonu přejíždíme do třetí a poslední části výletu – do oblasti okolo hory Mont Cenis. Důvodem je jaksi macatější Nigritella rhellicani var. robusta (či cenisia?)

Cestou chvíli stojíme u přehrady (Lac du Mont Cenis); kromě jednoho trsu hledaných nigritel najdeme dost hezkých netřesků.

(Tahle nigritella je prý „jen“ hodně vydařená Nigritella rhellicani…)

Hezký svah různého kvítí nad přehradou, spousta arnik a také kříženci nigritel s pětiprstkami; s Vašíkem vylezeme k poloudržované trosce pevnosti z 19. století…

Dnes bydlíme v Lanslevillard.

Pondělí 8. 7.

Ráno je zataženo tentokrát nejprve dost – a pak úplně. Změna je tu, měli jsme neuvěřitelné štěstí v krásných předchozích dnech.

Jedeme do doliny za přehradou pod horou Petit Mont Cenis, strašidelně úzkou asfaltečkou ve svahu k chatě Refuge du Petit Mont Cenis. Pátráme v loukách u auta, rádi bychom našli vstaváčky – ale nenajdeme.

Pak jdeme dolinou vzhůru k nejbližšímu z jezer, která tam jsou, asi ¾ hodiny. Je to hezká horská túrka a ráno zatažená obloha se i dnes, i poslední den změní na modrou. Kvetou tu mj. třeba růžové prvosenky Primula pedemontana či teprve rozkvétající majalisy poddruhu alpestris, pěkné. A krajinářsky nádherná oblast hor okolo…

Marcela najde úžasnou dvojici pětiprstka+kříženec cca deset cenťáků od sebe…

Okruhem slezeme zpět, moře dalšího kvítí, např. husté upolíny či nezvykle vysoké běloprstky.

U chaty dostane Vašík palačinky, takže i on je spokojen J

Úterý 9. 7., středa 10. 7.

Přejezd domů, už bez kvítí.

Bylo to nádherné – a musím poděkovat:

Zdenálkovi za vymyšlení a detailní naplánování celé akce, což je vždy zásadní a rozhodující,

Vlastíkovi za to, že nás všude bezpečně dovezl,

Honzovi „Fifkovi“ za cenné informace kvítkové i nekvítkové a za to, že tam prostě byl…

… a všem dalším za to, že to s nimi bylo moc fajn!

(Special thanks Vašíkovi, že se mnou šel na všechny kopce J )