Obertauern 2019

PRSTNATCOVÝ GULÁŠ V OBERTAUERN

DAVID PRŮŠA

Na začátku července 2019 jsem si s rodinou vyrazil na pár dní k našim jižním sousedům do Rakouska za trochou lehčí horské turistiky. Nic jsme dopředu neplánovali, rozhodli jsme se na poslední chvíli podle aktuální příznivé předpovědi počasí. Protože jsme nejeli cíleně na konkrétní kytky, ale jen tak si užít hor, zvolili jsme snadno dostupné horské středisko Obertauern, kde jsme si narychlo domluvili ubytování. Odsud jsme měli výhodný výchozí bod, ze kterého se dalo vyrážet na túry do různých směrů.

Sedlo Obertauern, ve kterém se nachází stejnojmenná obec, leží na silnici, která překonává masív Radstadtských Taur a spojuje města Radstadt a Sankt Michael in Lungau. Samotné Radstadtské Taury jsou nejzápadnější součástí Nízkých Taur. Od známějších a velkolepějších Vysokých Taur jsou oddělené na jihu a jihozápadě potokem Grossarlbach a řekou Mur. Vysoké i Nízké Taury náleží do systému Centrálních krystalických Alp. Ty mají složitou geologickou strukturu, kde v podloží převládají ruly, svory, žuly a krystalické břidlice a jen sem tam se dá narazit na vápenec. V samotném okolí Obertauern vystupují fylity, mramory, pískovce a vápenité fylity. Při potulkách ve zdejším terénu lze narazit na vápnostřezné i vápnomilné rostliny a pestrost zdejší flóry je úžasná.

Pokud byste někdy jeli do této oblasti, nezapomeňte vynechat návštěvu vodopádu Johanneswasserfall. Během jízdy po silnici z Untertauern do Obertauern tento vodopád sice není vidět. Ale pokud se zastaví na správném místě, které je někde v půli cesty, tak je tato atrakce v dosahu 5 minut pěší chůze. V podstatě hned po vystoupení z auta se zde lze kochat pohledem na bohaté populace prstnatců (Dactylorhiza majalis, D. maculata subsp. fuchsii) a k vidění jsou i bradáčky (Listera ovata) a pětiprstky (Gymnadenia conopsea). K vodopádu se pak musí sestoupit po žebříku a dá se dostat až za něj, takže přes padající vodu se pak lze těšit krásnými a zajímavými výhledy do krajiny.

My jsme se zde zastavili hned při příjezdu ještě předtím, než jsme se ubytovali. A samozřejmě kromě relaxace u vodopádu jsme se kochali i zdejšími populacemi prstnatců.

Po ubytování jsme zvládli ještě jeden minivýšlap do kopce směrem na jih k Herbertspitze, na jehož vrchol jsme již nestihli vylézt, ale zato jsme stihli pobotanizovat zdejší vegetaci, ve které právě kvetly Pulsatilla scherfelii, Pinguicula alpina, Linaria alpina, Rhododendron ferrugineum, Gentiana verna a spousty dalších pěkných kytek. V následujícím dni jsme podnikli celodenní túru z Obertauern směrem na severovýchod okolo Hundsfeldsee na Seekarscharte a dále pak náhorní plošinou mezi vrcholy Sontagskarhöhe a Rosskogel, kde jsme museli několikrát překonat poměrně široká sněhová pole a kde nám společnost kromě několika turistů dělali roztomilí horští svišti, až na Oberhüttensattel. Odsud byly krásné výhledy na obě Kalkspitze (jižnější Lungauer Kalkspitze a severnější Steirische Kalkspitze). Dál jsme nešli. Botanické tempo neumožňuje hltat velké množství kilometrů, takže výstup na některou z Kalkspitzí jsme si odpustili. Máme to ale na seznamu věcí, které bude třeba podniknout v budoucnu. Lepším výchozím bodem pro obě Kalkspitze je ale Ursprungalm, ze severní strany, odkud je to mnohem blíže. Ale zpět ke kytkám. Největší orchidejovou atrakcíi, kvůli které jsem se rozhodl napsat příspěvek, je úsek cesty mezi Obertauern a Hundsfeldsee. Zde v širokém údolí je komplex mokřadů se suchopýrem, kde se nacházejí obrovské populace prstnatců, ve kterých převažují taxony Dactylorhiza majalis subsp. alpestris, Dactylorhiza maculata subsp. fuchsii, Dactylorhiza maculata subsp. sudetica a na jednom místě jsme objevili mikropopulaci sporného taxonu Dactylorhiza majalis subsp. lapponica. Početnost zdejších populací je opravdu značná a obrovská je i variabilita přechodových forem mezi jednotlivými vyhraněnými typy. Takže mnohdy člověk opravdu při určování tápe a vůbec mu není jasné, nad jakým taxonem to vlastně stojí, každou chvíli si říká, zda to ještě je majalis nebo už maculata, a když je to maculata, tak jaká je to vlastně maculata, a když je to majalis, tak jaký je to majalis, až ho nakonec přepadne bezmoc, hodí taxonomii za hlavu a jen si užívá krásy a pestrosti forem a barev. Kromě prstnatců se zde lze setkat s pětiprstkami (Gymnadenia conopsea) a bradáčky (Listera ovata).

Při výstupu z údolí výše na sedlo Seekarscharte se okolo cest vyskytují pěkně rostlé exempláře běloprstek (Pseudorchis albida) a dále výše na náhorní planině jsme potkali sem tam vemeníčky (Coeloglossum viride). Zde už ale bylo podstatně chladněji, takže ve vegetaci bylo vstavačovitých poskrovnu. Zato zde bylo k vidění několik druhů lomikamenů, Soldanella montana, Loiseleuria procumbens, Primula minima, Pulsatilla scherfelii a mnoho jiných.

Další den jsme se vydali směrem na jih a jihovýchod do prudkého kopce pod vrchol Zehnerkarspitz, zde jsme na vstavačovité (D. majalis a D. maculata subsp. fuchsii) narazili jen zřídka a spíše ve spodnějších partiích cesty. Ve vyšších partiích byly místy ještě zbytky sněhu a v okolí umělé vodní nádrže u horní stanice lanové dráhy Zehnerkarbahn jsme narazili na vápence. Zde buď bylo na orchideje ještě brzy nebo zde vůbec nerostly, zato jsme zde narazili na takové druhy, jako je Armeria alpina, Oxytropis campestris, Bartsia alpina, Rhododendron hirsutum, Hedysarum hedysaroides, Gentiana verna, Linaria alpina a mnoho dalších.

Následující den nás čekala zpáteční cesta domů a zároveň se zkazila předpověď počasí, takže jsme se ještě po ránu došli pokochat prstnatcovými populacemi do mokřadů mezi Obertauern a Hundsfeldsee. A je třeba říci, že ve zdejší prstnatcové populaci to opravdu žije. Zatímco u nás se D. majalis a D. maculata subsp. fuchsii moc nepotkávají ve své době květu (první jmenovaný je časnější, druhý pozdnější), ve zdejších vysokohorských podmínkách kvetou oba druhy úplně naráz (zmíněné mokřadní biotopy se nacházejí v nadmořské výšce 1780 m) a proto přechodové formy a kříženci jsou k vidění na každém kroku. Určitě by bylo zajímavé nechat si zdejší rostliny prozkoumat nějakou sofistikovanou genetickou analýzou. V každém případě návštěva zdejších biotopů je zajímavá v tom, že je zde k vidění jakýsi prstnatcový tavící kotlík, ve kterém ještě probíhá žhavá část evoluce tohoto rodu. Jen je škoda, že je to taxonomicky tak obtížně postižitelné…

No nic, člověk se musí smířit s tím, že všemu porozumět nemůže, a musí si tedy užít a správně vychutnat pohled na tu krásu, kterou nás příroda obdařila. Takže zase někdy v Alpách…