Stanislav Gloc & Pavel Heger
Již v minulém století jsme byli svědky rozsáhlého ústupu našich orchidejí. Hlavní příčinou tohoto jevu byla a stále je činnost člověka spojená se zemědělstvím a výstavbou. Tak jako v minulosti činnost člověka v oblasti pastevectví a s ním spojeném mýcení lesů poskytla prostor pro významnější rozšíření našich zemních orchidejí, tak v současnosti jiné lidské aktivity toto rozšíření potlačují. Zjednodušeně se tedy dá říci, že orchideje k nám s činností člověka přišly a nyní opět odcházejí. V poslední době se objevilo nové nebezpečí pro naše orchideje, a to v podobě sběračů salepu, kteří jsou schopni vyplundrovat celou lokalitu, jak ukazují případy z Orlických hor a Šumavy. V nesrovnatelně menší míře jsou naše orchideje ohroženy vyrýpáváním a přenášením do zahrad. Výjimkou je snad pouze střevíčník pantoflíček (Cypripedium calceolus), který je svým atraktivním vzhledem vysoce ceněnou sbírkovou rostlinou a díky tomu i potenciálním předmětem nelegálních obchodů mezi sběrateli. Je však třeba znovu zdůraznit, že nenávratné zničení celých lokalit má na svědomí výše uvedená zemědělská, lesnická a stavební činnost člověka.
Z výše uvedeného vyplývá, že hlavní cestou pro záchranu našich orchidejí je vytvoření sítě chráněných ploch společně se zajištěním jejich správného managementu. Naskýtá se otázka, zda je možné k tomuto cíli přispět i pomocí umělé kultivace orchidejí. Tato otázka je však poměrně složitá a doposud ne spolehlivě vyřešená.
Pokud se budeme zabývat možnostmi kultivace orchidejí mírného pásma pro potřeby jejich následného vysazení na vhodná stanoviště v rámci reintrodukčních či záchranných projektů, pak je třeba překonat následující kritické momenty:
- klíčení semen
- přenos semenáčků pěstovaných in vitro do vnějšího prostředí
- pěstování dospělých rostlin
- přenos do přírody.
Klíčení semen a jejich následná kultivace in vitro je v současnosti pravděpodobně jednou z nejvíce probádaných oblastí celého procesu. Přesto však pokusům o vyklíčení doposud vzdorují zejména plně mykotrofní druhy a rovněž některé oddenkaté orchideje rodů Cephalanthera nebo Epipactis. Klíčení semen našich orchidejí se provádí (velmi podobně jako klíčení tropických orchidejí) asymbioticky in vitro. Jako alternativa existuje způsob symbiotického výsevu in vitro nebo výsev semen k matečním rostlinám pěstovaným v kultuře. Klíčením semen orchidejí mírného pásma se zabývá celá řada nadšených amatérů, pro které je tato problematika z důvodu míry nepoznaného a koncentrace kritických momentů velkou výzvou a samozřejmě též zajímavou hrou. Na internetových stránkách existují např. německá nebo belgická diskusní fóra, kde si pěstitelé vyměňují své často obtížně získané zkušenosti. Jejich činnost je však komplikována mezinárodní úmluvou CITES, která z důvodu tzv. předběžné opatrnosti zakazuje i sběr semen.
Přenos semenáčků pěstovaných in vitro do vnějšího prostředí umělé kultury (nikoliv do přírody) je dalším kritickým okamžikem. Stejně jako u tropických druhů se slabé rostlinky musí vyrovnat s prvním náporem patogenů. Navíc je však míra úspěšnosti silně závislá na vegetační fázi, použitém substrátu a vhodných okolních podmínkách (teplota, vlhkost, světlo aj.). Dá se však říci, že i tato etapa je obecně řešitelná.
Pěstování dospělých rostlin se daří u hlíznatých a části oddenkatých orchidejí. Převážně neúspěšné jsou pak pokusy o kultivaci tzv. silně až plně mykotrofních druhů, z nichž některé postrádají chlorofyl. Bylo zveřejněno mnoho substrátů, které měly zajistit úspěšné pěstování, ale bohužel výsledky byly nereprodukovatelné, příp. jen dočasné. Kořeny našich orchidejí jsou totiž velmi náchylné na hnilobu, jejichž příčinou jsou zatím neidentifikované patogenní mikroorganismy, snad houby nebo bakterie. Dříve byly tyto neúspěchy přičítány vymizení mykorrhizní houby z kořenů orchidejí, přičemž právě ona mykorrhiza měla být pro život orchideje nepostradatelná. Nasvědčovalo tomu např. i to, že uhynuly i orchideje přesazené do substrátu, ve kterém rostly v přírodě. Dnes je však tento názor překonán, nicméně problematika stále není zcela spolehlivě vyřešena. Zdá se (jak vyplývá např. ze zkušeností výše uvedených amatérských pěstitelů na německém orchideovém fóru), že hnilobě kořenů orchidejí lze zabránit vytvořením vhodného edafonu v pěstební nádobě, a to pomocí hub (které však nemají nic společného s mykorrhizou). Tyto houby fungují jako antibiotická ochrana proti patogenním organizmům. V Německu se např. prodává substrát obsahující zárodky některých hub, přičemž němečtí pěstitelé mají s tímto substrátem velmi dobré zkušenosti. Tento substrát lze napodobit tak, že se do osvědčeného substrátu přidávají např. kousky tlejícího dřeva s myceliem dřevokazných hub.
Přenos kultivovaných rostin do přírody: nad poslední fází úspěšného navrácení kultivovaných rostlin na příhodná stanoviště dnes visí zřejmě největší počet otazníků, neboť o tématu existují pouze nejasné a kusé zprávy bez důležitých detailů o dosažených výsledcích. Touto problematikou se již po několik let zabývá Královská botanická zahrada Kew Garden ve Velké Británii, avšak výsledky již realizovaných projektů nejsou veřejně dostupné z obav o další osudy zachráněných lokalit. Jako nejúčinnější se dle některých pramenů jeví vysazování co nejsilnějších dospělých rostlin. Problém je v tom, že dospělá rostlina musí v přírodě mít takové podmínky, aby opět nenastávalo uhnívání kořenů podobně jako při umělé kultivaci.
Z výše uvedeného vyplývá, že celý proces pěstování evropských terestrických orchidejí v umělé kultuře od semen až po dospělé květuschopné rostliny obsahuje mnohá úskalí, jimž vévodí především závěrečná fáze reintrodukce na vhodná přírodní stanoviště. Proto se alespoň pro začátek jeví jako užitečnější posilování stávajících populací orchidejí na lokalitách umělým opylováním zbývajících rostlin nebo ještě lépe rozséváním semen z rostlin pěstovaných v kultuře. Současně je však třeba mít na paměti nejen možnost záchrany druhu jako takového, ale hlavně uchování mnohdy ojedinělého genofondu regionálně až místně charakteristických typů. Je tedy možné použít semena z rostliny z jiné lokality, ale nesmí dojít k záměně např. s jiným poddruhem, příp. k vysévání semen kříženců, což nemá se zachováním genofondu nic společného. Je nasnadě, že touto činností by se měly zabývat především autorizované vědecké instituce, nejlépe botanické zahrady ve spolupráci s orgány ochrany přírody. V současné praxi se v Evropě touto problematikou pro její obtížnost a náročnost na čas zabývají převážně nadšení amatéři, jejichž zásluhou byla hranice možností posunuta značně dopředu. Jejich činnost v oboru množení orchidejí in vitro snižuje tlak pěstitelů na přírodní lokality, což je ostatně i případ výše zmíněného střevíčníku pantoflíčku. Současně jsou v rámci některých evropských projektů využívány jejich možnosti a zkušenosti k získání reintrodukčního materiálu, a to jak v dostatečném množství, tak i v odpovídající kvalitě. Přes svoji, pro ochranu orchidejí prospěšnou činnost, se však paradoxně mohou ocitnout v situaci, kdy jejich počínání může být v některých případech v rozporu s úmluvou CITES.