Několik poznámek o pěstování velkokvětých Maxillárií

JAN ZIMA

Mezi moje nejoblíbenější orchideje patří zástupci rodu Maxillaria a z nich pak obzvláště druhy ze sekce Grandiflora, Arachnites a Aggregatae. V tomto článku bych se chtěl zejména podělit o moje letité zkušenosti s jejich pěstováním.
Do sekce Grandiflora patří mezi jinými Maxillaria eburnea, elegantula, fletscheriana, fucata, grandiflora, huebschii, irrorata, jucunda, lehmannii, mirabilis, molitor, sanderiana a striata.
Rostliny této sekce většinou obývají vysokohorské velmi chladné lokality s vysokou vzdušnou vlhkostí a intenzivním prouděním vzduchu. Pahlízy jsou obaleny listeny, které je zcela zakrývají. Listy jsou velmi měkké a značně velké. Květy bývají převážně bílé, někdy kropenaté nebo žilkované s barevným, různě tvarovaným pyskem. V rámci některých druhů je značná variabilita, co se týče intenzity probarvení a tečkování. Velikost rostlin cca 30–70 cm.
Do sekce Arachnites patří mezi jinými Maxillaria arachnites, arachnitiflora, bolivarensis, bradei, buchtienii, caucana, ecuadorensis, fractiflexa, lepidota, longissima, rodriguezuana, rubioi a speciosa. Tato sekce je typické svými květy ve tvaru „pavouků“ (odtud jméno sekce) s dlouhými petaly a sepaly. Rostliny jsou drobnější (kromě Max. fractiflexa) než v předchozí sekci, pahlízy jsou viditelné a protáhlé. Velikost rostlin cca 20–40 cm.
Do sekce Aggregatae patří mezi jinými Maxillaria callichroma, dillonii, leptosepala, longipetala, luteo-alba, niogrescens, parkeri, setigera a triloris. Tato sekce je pro pěstování asi nejjednodušší díky svým výrazným pahlízám a relativně tuhým listům. Rostliny rostou bez problémů v temperovaných i chladnějších podmínkách. Max. luteo-alba dorůstá až 80 cm!!!
Rozlišit některé druhy je poměrně složité. Proto někteří autoři zařazují některé druhy pouze jako synonyma.
Popisovat jednotlivé druhy by znamenalo opsat příslušné partie z orchideářských encyklopedií a monografií. Proto vážnější zájemce odkazuji především na posmrtně vydanou dvoudílnou monografii Erica A. Christensona: Maxillaria–an unfinished monograph.
Další velmi cenná monografie je od Pascala Sauvetrea: Les Maxillarias. Tato monografie je bohužel ve francouzštině, ale doprovází ji vynikající fotografie. Texty jsou ale i pro nefrancouzštináře rozluštitelné. Mnoho popisů obsahují jednotlivé karty Icones Plantarum Tropicanum. Četné odkazy můžete též nalézt na internetu. Bohužel je třeba ale tento zdroj brát s rezervou.
Měl jsem možnost při svých výpravách za orchidejemi zejména v Ekvádoru vidět podstatnou část těchto rostlin v přírodě. Co pro lokality bylo společné? Vysoké proudění vzduchu. Vysoká vzdušná vlhkost. Rostliny rostly epifyticky, ale též litofyticky. Na stromech osídlovaly zejména silnější, mechem obrostlé vodorovné až mírně šikmé větve. Tam, kde chyběly stromy, vyrostly na svazích u cest v trávě na kamenech (Max. triloris). Maxillarie většinou rostly v polostínu, nikdy ne na přímém slunci.

Takže jak na ně???
Zcela zásadní pro další existenci při získání nového druhu do sbírky je stav většinou velmi jemných kořenů. Velký problém to je u rostlin zakoupených na výstavách, kde kořeny jsou většinou z fytopatologických důvodů před transportem ve firmách v Jižní Americe pečlivě zbaveny substrátu a „vyprány“. Potom jsou tyto kořeny zabaleny s trochou mechu do novin, potom do alobalu a bohužel někdy ještě do igelitu. Tímto aktem dojde téměř vždy k polámaní kořenů a pokud orchideje čekají na svého nového majitele delší dobu, pak ještě k případnému zapaření a zahnití.

Jak si tedy počínat?
1.    Po přinesení nových rostliny domů je třeba opatrně co nejdřív rostliny rozbalit.
2.    Poškozené části nekompromisně ihned odstranit, zejména zahnívající části.
3.    Pokud neopalujete nůžky nad plamenem lihového kahanu, pak je dobré alespoň
nůžky namočit do technického lihu.
4.    Ošetřená místa zasypat jemně drceným dřevěným uhlím nebo klasickou skořicí.   
Já mám ve skleníku při ruce stále malou skleničku se skořicí k dispozici.
5.    Mokvající skvrny na listech ihned propíchnout špejlí nebo hřebíkem (namočeným do lihu!) a opět zasypat jako v předchozím bodě. Tímto se docílí toho, že infikované místo začne zasychat od středu.
6.    Zlomené listy je rovněž dobré pod místem lomu odstřihnout ostrými nůžkami.
7.    Pro sázení používám spíše jemnější substrát na kůrové bázi. Substrát si
míchám sám. Jeho složení je jedlová kůra (3 díly), čerstvé sphagnum (pokud mám,
1 díl), drcené dřevěné uhlí (1 díl), pemza (1 díl).
8.    Pro pěstování používám u větších rostlin košíky na vodní rostliny 20×20 cm,
vysoké cca 7 cm. Menší rostliny sázím buď do kulatých košíčků na vodní rostliny, nebo do klasických plastových květináčů přiměřeně velkých k velikosti rostliny.
9.    Na dno květináčů dávám několik kousků polystyrénu a trochu substrátu. U
košíků vzhledem k množství otvorů není potřeba speciální drenáž, jen dávám, větší kousky kůry.
10.    Poškozené kořeny před sázením zakrátím, neboť by stejně vzápětí uhnily. Vždy se snažím doprostřed mezi kořeny vložit větší kousek polystyrénu, aby ke kořenům měl přístup vzduch. Většina druhů je epifytická, a tudíž potřebuje velmi dobrý přístup vzduchu.
11.    A pak už postupně přisypávám substrát. Začínám hrubším a postupně přecházím na jemnější. Nahoru dávám z estetických důvodů jen čistou kůru a případně trochu sphagna.
12.    Některé druhy lze samozřejmě navázat na podložku. Péče o navázané rostliny je u těchto jemnokořenných druhů poněkud obtížnější, nesmí totiž s ohledem na svoje původní lokality přeschnout!
13.    Po nasázení nezapomeňte na cedulku. Já si tam kromě jména píšu i od koho rostlina je a kdy jsem ji získal. Zejména poslední údaj se vám bude po létech hodit. On ten čas totiž velmi rychle letí a za 3 až 5 let nejpozději je potřeba rostliny přesázet, neboť ve starším substrátu poměrně prudce reagují na změnu chemizmu a na rozklad substrátu.
14.    Po zasázení rostliny mírně zaleji. Substrát mám vždy vlhký, před sázením ho proliji vodou, aby se kůra a mech napily.
15.    Rostliny po zasázení umisťuji na polostinné místo s dobrou cirkulací.
16.    Přiměřeně rosím, abych nahradil odpařovanou vodu, kterou rostlina není schopna v případě poškození kořenů listům dodávat.
17.    A pak se každé ráno a večer „modlím“, aby se stal zázrak a rostlina se chytla a co nejdříve začala kvést nebo alespoň rostla.

Problémy s pěstováním:
1.    Asi nejznámějším problémem u těchto rostliny je tzv. harmonikový růst (či spíše nerůst) listů. Je způsoben zejména tím, že rostlina přišla o kořeny a nemá sílu, aby listy mohly řádně vyrašit. Vyskytuje se zejména u čerstvě importovaných rostlin pěstovaných při nízké vzdušné vlhkosti nebo u rostlin se starým rozloženým substrátem, kdy došlo k odumření kořenů.
2.    Zahnívání mladých výhonů bývá způsobeno zaléváním kontaminovanou vodou. Nutno dodržovat alespoň základní hygienu a jednou až dvakrát do roka nádrže vyčistit, případně použít pro dezinfekci koncentrovaný peroxid vodíku. Viz předchozí čísla Roezliany.
3.    Černání špiček nových nevyzrálých listů a výhonů je způsobeno prudkým vzestupem teploty uvnitř vitríny nebo skleníku a doslova „uvařením“ nevyzrálých částí rostlin. Rovněž tak zkolabování vyvíjejících se květů.
4.    Ze škůdců se u Maxillarií můžeme setkat se všemi potvorami, které nám komplikují život i u ostatních rodů. Vedle červců též puklice a slimáci si s oblibou smlsnou na květech, na které jste čekali několik roků.

Několik doporučení na závěr:
1.    Velkokvěté Maxillarie jsou nádherné orchideje. Zejména na obrázcích v časopisech a encyklopediích.
2.    Pečlivě zvažte, zda máte skutečně podmínky pro jejich pěstování! Je-li vaše vitrína nebo skleník či zimní zahrada schopná poskytnout vysokou vzdušnou vlhkost, intenzivní proudění vzduchu a teploty v rozpětí 10–15 ˚C v zimě a kolem 25 ˚C v létě.
3.    Máte opravdu dostatečný zdroj kvalitní dešťové vody?
4.    Máte dost místa pro tyto rostliny? Nikde to raději nepíšou, ale aby kvetly, musí být již trochu narostlé. Když píšu trochu narostlé, myslím tím květináče cca průměr 14 cm a více a košíky 20×20 cm. Rozhodně to nejsou rostliny do vitrínek.
5.    A také budou zkoušet Vaši trpělivost a to tak, že značně. Z výhonu, který už už vypadá jako květní zase vyroste další list, a tak pořád dokola…
Ale stejně to pak stojí za to. Když vám rozkvete taková Maxillaria fractiflexa třemi květy najednou, každý kolem 20 cm, to je už nějaká vášeň!!!!