Poznámky k pěstování střevíčníků rodu Paphiopedium

JAN PONERT

Kořeny terestrických rostlin nepotřebují pouze minerální látky a vodu. Jako nezelené orgány jsou většinou závislé na přísunu energie z nadzemních fotosyntetizujících částí rostlin. Sacharidy, které vytvořily nadzemní části, se v kořenech používají k buněčnému dýchání za spotřeby kyslíku a uvolňování oxidu uhličitého. Kořeny proto potřebují také přísun vzduchu s dostatkem kyslíku, podobně jako jiné nezelené organismy. Při pěstování rostlin se na tento zásadní požadavek bohužel často zapomíná.
Když jsem se v přírodě poprvé setkal se zástupci rodu Paphiopedilum, zaujalo mne, v jakých podmínkách rostou. P. appletonianum jsme ve Vietnamu nacházeli nejčastěji na velkých žulových balvanech porostlých tlustší vrstvou mechu. Jednotlivé rostliny byly také na bázi kmenů obrostlé mechem, nebo na padlých trouchnivějících kmenech. Přímo na zemi ale nerostla skoro žádná rostlina. Pokud byla na zemi v opadaném listí, vždy to byla skulina mezi kameny, nebo kámen zapadaný listím. Takové rostliny pak nelze považovat za terestrity v pravém slova smyslu. Sice rostou v zástinu v podrostu lesa, ale jejich kořeny nerostou v půdě, nýbrž v mechu či alespoň hrubé opadance. Podobně vypadal biotop P. delenatii. Rostliny rostly opět na několikametrových žulových balvanech porostlých tlustší vrstvou mechu, jen nebyly tolik zastíněné a koruny stromů se nad nimi rozevíraly.
Kořeny rostlin mají na takových stanovištích zcela jiné podmínky než ve volné půdě. Jednak se zde nezdržuje přebytečná vlhkost, ale veškerá voda, kterou mech nezadrží, odteče okamžitě pryč. Také sem má ale lepší přístup vzduch, který může skrz polštář mechu proudit. Oxid uhličitý je těžší než kyslík a v jemnozrnné půdě proto dochází k hromadění oxidu uhličitého. Vzduch, který je v půdě, má tedy méně kyslíku a více oxidu uhličitého. Kořeny klasických terestrických rostlin jsou k tomu přizpůsobené a dokážou se s takovou situací vypořádat. V kyprém mechu na žulovém balvanu se ale oxid uhličitý nemůže nahromadit, protože mechem proteče dolů k zemi. Vzduch u kořenů výše zmíněných střevíčníků by tedy měl mít zhruba stejně vysoký obsah kyslíku, jako ten vzduch, který dýcháme my. V relativně úzkých květináčích se však oxid uhličitý může hromadit podobně, jako v půdě. Především plastové nádoby nemají prodyšné stěny a jsou k hromadění oxidu uhličitého obzvlášť citlivé. Pokud se navíc rozpadne starý substrát nebo rostlinu necháme stát v misce s vodou, ucpeme jedinou cestu, kterou mohl vzduch proudit. Kořeny pak mohou být zvýšeným poměrem oxidu uhličitého ke kyslíku vážně poškozeny.
Napadlo mne tedy upravit způsob pěstování tak, aby tyto podmínky co nejvíce napodobil a zajistil kořenům dostatek vzduchu. Nejlepší výsledky jsme ve sklenících botanické zahrady získali při použití následujícího postupu. Používáme plastové květináče, které nemají zcela ploché dno, ale alespoň malý reliéf. Díky tomu jsou spodní odtokové otvory mírně zvednuté nad stůl a neucpávají se vodou ani jemným materiálem ze substrátu. Většinu květináče vyplňuji pouze hrubým pemzovým štěrkem (zrnitost 5–13 mm, VulkaTec, Německo) a to zhruba 1–1,5 cm pod plánovaný povrch substrátu. Vápnomilným druhům (např. P. fairrieanum, P. niveum) přidávám do pemzy zhruba polovinu až třetinu vápencového štěrku (zrnitost 8–16 mm, Lomy Mořina, Český Kras). Na povrch substrátu používám opět pemzu, nebo její směs s vápencovým štěrkem, ale navíc s přídavkem piniové kůry (zrnitost cca 0,5–1 cm) a holandského epifytního substrátu pro orchideje „Orchid 85“ (Horticoop, Bleiswijk, Holandsko). Posledně jmenovaný substrát je u nás prakticky nedostupný, a to je velká škoda. Pro řadu orchidejí je výborným přídavkem k hrubším složkám substrátu. Jedná se o relativně jemnou směs kompostované borové kůry s přidanými mikroprvky a vápencem kvůli pH, molitanu, mechu a perlitu. Naprostou většinu substrátu ale tvoří kompostovaná, na povrchu mírně rozpadlá kůra s kousky do velikosti cca 1,5 cm. Jistě tento substrát půjde nahradit mírně „odleželou“ kůrou s upraveným pH a mechem.
Výše popsaný způsob jednak imituje přírodní podmínky, kdy střevíčníky rostou v tenké vrstvě organického materiálu. Také ale zajišťuje dobrý přístup vzduchu ke kořenům, protože pemza se nerozpadá a zůstává hrubá. Kořeny v těchto podmínkách spokojeně rostou skrz celý prostor květináče včetně čisté pemzy. Rostliny také dobře zvládají přelití, pokud zrovna přijde nepozorný zahradník. Postup se mi osvědčil na všechny druhy, u kterých jsem jej zkusil. Namátkou mohu jmenovat P. fairrieanum, P. purpuratum, P. appletonianum, P. niveum, P. venustum… Rostliny poměrně dobře přirůstají, především P. fairrieanum se brzy rozrůstá do vícekvětých trsů.
Na závěr si neodpustím ještě jednu poznámku. P. fairrieanum, které bývá označováno jako choulostivý a chladnomilný střevíčník, roste nejlépe v temperovaném skleníku, který se v létě přehřívá a kde je celý rok suchý vzduch. Díky šikovné paní laborantce jsme měli větší množství semenáčů, se kterými jsem mohl experimentovat. Všechny rostliny, které jsem v různých substrátech umístil do chladného vlhkého skleníku vedle spokojeně rostoucích orchidejí rodů Anguloa, Masdevallia, Lepanthes či Pholidota, měly problémy s uhníváním listů a odumíraly. Rostliny umístěné v temperovaném sušším skleníku s katlejemi naproti tomu přežily skoro všechny a velmi dobře přirůstají. Nevadí, že se v horkých letních dnech skleník často vyhřeje značně přes 30°C. Patrně je tedy pro tento druh zásadní rychlé oschnutí listů, podobně jako pro jiné rostliny rostoucí na skalách. Jistě existuje řada jiných dobře fungujících postupů, ale věřím, že tento článek může být inspirací pro některé pěstitele, kteří zrovna hledají cestu, jak tyto jedinečné rostliny pěstovat.